Pro výsledek jakékoli politické akce v demokratické společnosti bývá typicky lepší více diskuse, než méně. V případě otázky plošných zákazů hazardu jsme však svědky pozoruhodného monologu jediného názoru. V takové atmosféře, která je ale bohužel tak typická pro velkou část současných polemik ve veřejném prostoru (je-li možné ještě o polemikách hovořit), se však optimální a stabilní řešení společenského problému v podobě rozumného a realistického kompromisu z podstaty nalézt nedá.
Kdyby o takový kompromis, jež by nevyhovoval nikomu a zároveň by ani nikomu zásadně nevadil a který by co nejvíce omezil všechny nezamýšlené důsledky politické akce, šlo, museli bychom kromě monotónních argumentů protihazardních aktivistů slyšet například i některé z následujících pohledů a otázek.
Prohibice vžene hráče na internetové hazardní servery
Je opravdu možné aktivitu, která je pro řadu lidí zdrojem zábavy, uspokojení nebo odreagování se od všedních starostí každodenního života zakázat a tento zákaz a jeho dodržování posléze také vynucovat? Z motta vymýtíme hazard, by se mohlo zdát, že ano. Sklony k hazardnímu chování a riskování jsou však pevnou součástí lidské povahy a přirozenosti a byly zde v různých podobách od nepaměti. Ostatně i sama povaha kapitalismu je založena na riskování a sázkách na mnohdy zdánlivě nereálné projekty. Náhody a štěstí zkrátka hrají v našich životech podstatnou roli a proto je tak vzrušující je neustále pokoušet a vyhledávat je. Je-li tedy hazard pro skupinu lidí méně averzních k riziku, či riziko dokonce vyhledávajících činností, kterou provozují rádi a přináší jim vzrušení a tedy i subjektivní užitek ze samotné hry (nejen výhry – na to se často zapomíná), jeho plošnými zákazy poptávka po něm nezmizí.
Hazard se vymýtit nedá. Výsledná prohibice jen vžene hráče na internetové hazardní servery, kde je kontrola státu oproti kamenným provozovnám minimální a návykovost vyšší (u automatu mi přeci jen peníze fyzicky prochází rukama, u plateb kartou na internetu nikoli), ale také a hlavně na černý, ilegální trh, do náruče zločinu, který, minimálně v delším časovém horizontu, nabídku této zakázané služby logicky ochotně převezme.
Že nejde o pouhé plané teoretizování, jak tvrdí někteří prohibicionisté, nám dokazují nejen přirozené historické experimenty nejrůznějších prohibitivních opatření, ale také současný nárůst počtu nelegálních heren s kvízomaty a černých heren v podobě ,,sportovních klubů“, které svým ,,členům“ hraní i po zákaze dále umožňují, aniž by však podléhaly jakékoli regulaci a kontrole (ta je dnes u legálního hazardu v kamenných provozovnách značná) a aniž by z této činnosti odváděli daně a poplatky. A to i v baště protihazardního aktivismu, městě Brně. Ukazuje se tak, že nelegální nabídka je v podstatě nevykořenitelná a důsledkem neuvážené politické akce je jen ztráta kontroly a možnosti jakékoli regulace tohoto odvětví, nárůst kriminality a v neposlední řadě také pokles příjmů veřejných rozpočtů za současného minimálního omezení negativních externalit hazardního hraní. Přináší-li totiž hazard člověku požitek, bude existovat v té či oné podobě, ať se nám to líbí nebo nikoli.
Jak budou radnice na výpadek příjmů z hazardu reagovat?
Ač zde žádné podnikání samozřejmě není primárně pro to, aby bylo zdrojem příjmů veřejných rozpočtů, je třeba se ptát také na to, jakým způsobem budou radnice na výpadek příjmů z hazardu po jeho zakázání na svém území reagovat. Omezí stejnou částkou své výdaje a budou šetřit? Pakliže ano, tak na čem nebo na kom? Budou-li chtít udržet stávající výši výdajů, jak budou výpadek těchto příjmů řešit? Zadlužováním?
To všechno jsou relevantní otázky a bylo by dobré na ně znát odpovědi, měli by je znát politici a jejich voliči by je od nich měli žádat. V rozporu s jiným oblíbeným ,,problémem“ současnosti, korupcí, je pak také skutečnost, že o hazardu se nerozhoduje na národní úrovni, ale na úrovní jednotlivých obcí nebo městských částí, což obrovským způsobem multiplikuje potenciální korupční prostředí, a to jak v případě plošné prohibice, tak i v případě prohibice částečné (například prostorové v centrech měst) při dolování ekonomické renty v boji o zisk omezeného počtu licencí.
Do jaké míry je jednotlivec odpovědný za svůj život
Zmiňované problémy však nejsou tím jediným, co by otázku plošných zákazů hazardu činilo tak citlivou a kontroverzní. Tou je spíše opět spor o to, zda a do jaké míry je jednotlivec odpovědný za svůj vlastní život a osud a nakolik je ho potřeba před jím samotným chránit. Jedni budou vidět hráče vždy spíše jako pasivní oběť, ti, kteří vnímají svobodu jednotlivce jako jednu z nejvyšších hodnot, budou naopak vidět spíše člověka nadaného svobodnou vůli jako suveréna vlastního osudu. Kde nalezneme ten nejsprávnější poměr mezi těmito dvěma polohami nejlépe sedící naší společnosti, nám však může říci jedině diskuse a vzájemný souboj argumentů v polemice, nikoli monolog.
Ať již bude výsledek jakýkoli, jisté je jedno, představa, že odstraněním legálního hazardu se rodiny přestanou rozpadat a všichni otcové budou trávit odpoledne s dětmi nad domácími úkoly či za ušetřené peníze poptávat více duchovní literatury je naivní. Děsuplné příběhy tragických osudů jednotlivců, nebyly, nejsou a nikdy nebudou těmi nejlepšími vodítky pro politickou akci, stejně jako odmítání a bojkot diskuse se samotnými provozovateli a ignorace jejich návrhů na samoregulaci. I k hazardu bychom proto měli přistupovat realisticky a s chladnou hlavou.
Ing. Filip Šebesta
ekonom, absolvent MU
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
