Pro výsledek jakékoli politické akce v demokratické společnosti bývá typicky lepší více diskuse, než méně. V případě otázky plošných zákazů hazardu jsme však svědky pozoruhodného monologu jediného názoru. V takové atmosféře, která je ale bohužel tak typická pro velkou část současných polemik ve veřejném prostoru (je-li možné ještě o polemikách hovořit), se však optimální a stabilní řešení společenského problému v podobě rozumného a realistického kompromisu z podstaty nalézt nedá.

Kdyby o takový kompromis, jež by nevyhovoval nikomu a zároveň by ani nikomu zásadně nevadil a který by co nejvíce omezil všechny nezamýšlené důsledky politické akce, šlo, museli bychom kromě monotónních argumentů protihazardních aktivistů slyšet například i některé z následujících pohledů a otázek.

Prohibice vžene hráče na internetové hazardní servery

Je opravdu možné aktivitu, která je pro řadu lidí zdrojem zábavy, uspokojení nebo odreagování se od všedních starostí každodenního života zakázat a tento zákaz a jeho dodržování posléze také vynucovat? Z motta vymýtíme hazard, by se mohlo zdát, že ano. Sklony k hazardnímu chování a riskování jsou však pevnou součástí lidské povahy a přirozenosti a byly zde v různých podobách od nepaměti. Ostatně i sama povaha kapitalismu je založena na riskování a sázkách na mnohdy zdánlivě nereálné projekty. Náhody a štěstí zkrátka hrají v našich životech podstatnou roli a proto je tak vzrušující je neustále pokoušet a vyhledávat je. Je-li tedy hazard pro skupinu lidí méně averzních k riziku, či riziko dokonce vyhledávajících činností, kterou provozují rádi a přináší jim vzrušení a tedy i subjektivní užitek ze samotné hry (nejen výhry – na to se často zapomíná), jeho plošnými zákazy poptávka po něm nezmizí.