Množina přípustných výsledků demokratické volby je předem zužována. Voliči nedostávají teoretické nekonečné množství variant, ze kterých by si mohli vybírat. To z logických důvodů samozřejmě nebylo možné nikdy, v extrémním případě totiž platí co člověk, to názor. Nějaká míra redukce zde přirozeně byla vždy. Problém je v tom, že ona množina přípustného, tedy prostor, v němž se můžeme pohybovat, se dnes neúnosně zmenšuje. Demokracie nabývá podoby jakési oktrojované vnucené volby z předem uznaných možností. Pohyb je možný pouze po vyznačených stezkách, kolem kterých jejich správci postupně budují oplocení.

Tam kde dříve bylo ještě možné na národní úrovni rozhodovat o cestě, kterou se bude společnost a ekonomika ubírat, stojí dnes předem vytyčené závazné mantinely. Řeč je nejen o liberálním mediálně politickém kartelu bránícím si svou moc před tzv. populisty, ale samozřejmě také o úzce s ním souvisejících politikách Evropské unie. Je nám sice nepřetržitě vysvětlováno, že se jejich tvorby můžeme aktivně účastnit a tak ovlivnit jejich finální podobu nebo je dokonce odmítnout, ale všichni velmi dobře víme, a přiznávají to v soukromí i politici, že reálná šance cokoli změnit je zcela minimální. Několik zbývajících jedinců je z tohoto stavu upřímně nešťastných, mnohým či spíše většině ostatních tento stav, který je vyviňuje ze zodpovědnosti spojené s rozhodováním, naopak vyhovuje. Je to podobné jako s mandatorními výdaji a indexačními automaty, které rozšiřují na národní úrovni podíl výdajů, o nichž se nehlasuje. I když ty by teoreticky odvážný politik byl schopen zredukovat na únosnou mez. Zvrátit vůli Německa a dnes stále častěji i Evropské komise je ale prakticky nemožné.

Petr Fiala to dobře ví, dosvědčuje to koneckonců celý jeho přístup k unijní politice. Premiér často dává najevo, že on na rozdíl od svých předchůdců evropské politice a jejímu fungování rozumí na základě své expertní politologické znalosti. Napsal o unii přeci tlusté knihy, podle kterých se studenti učí už řadu let. To je z politologického hlediska možná relevantní, ale pak je tady ještě praktická politika a její výkon, a to je docela jiná disciplína. Petr Fiala poučen svým mnohaletým bádáním rozhodl se přistupovat k evropské politice tzv. konstruktivně, na rozdíl třeba od obchodnického přístupu Babišova nebo od potížisty Orbána. Znamená to nedělat problémy, neprotivit se, nevyčnívat a čekat, že za náš dopředu avizovaný souhlas budeme nějak odměněni. To sice možná přináší politické body u domácích liberálních diváků a medií a uznalé pokyvování v Bruselu, ale z hlediska zájmů země fakticky lépe funguje drsná politika třeba zmiňovaného maďarského premiéra. Prodají nás Poláci a Maďaři při jednání za ústupky pro své země? No tak to dělejme stejně. Ale ani přes tuto pragmatickou politiku neztrácejme ze zřete principiální kritiku povahy celého integračního procesu, v němž autonomie unijních institucí v posledních letech neúnosně narostla.