V úterý byl u nás na návštěvě maďarský premiér Viktor Orbán se dvěma ministry své vlády. Tím u nás je samozřejmě myšlen Hanspaulský zámeček, sídlo Institutu Václava Klause. Jednou věcí jsou politická témata společné debaty. Palčivým otázkám posledních dní, nebo spíše hodin se samozřejmě nebylo lze vyhnout. O těch jsme psali v tiskovém prohlášení, není nutné je dnes opakovat. Já bych ale rád napsal pár slov o lidské rovině setkání. Jednak je podstatná, ale také za tou mediální, nebojím se říct, hysterií, píšící o diktátorech, pošlapávačích lidských práv a právního státu nebo Putinových loutkách, zůstává trochu nezaslouženě upozaděna.

I když nejsem na rozdíl od velké části veřejnosti přesvědčen, že tou nejdůležitější charakteristikou, podle níž se má volit, jsou osobní sympatie (na ryby bych šel asi raději s Obamou, než s Trumpem), ale že je jí politika, vycházející z hájení shodných zájmů, mám pocit, že je férové říct pár lidsky pozitivních slov o někom, komu je zde nezaslouženě nasazována psí hlava. Není to apoteóza Orbána. Spíše takový (marný) pokus o vyvážení v našem antiorbánovském veřejném prostoru.