I já bych rád tento týden učinil přípodotek ke slovenským volbám, i když je přede mnou na těchto stránkách prakticky vyčerpávajícím způsobem analyzoval v pondělí Jiří Weigl a o den později Ivo Strejček. Mé poznámky budou subtilnější a okrajovější, možná obecnější.

Po období nestability a chaosu Slováci prokázali, že jsou většinově racionálně uvažující. Odmítli dalšího neznámého „spasitele“ vytaženého z klobouku a raději dali přednost známému a třeba i ušpiněnému před novým čistým, o kterém po zkušenosti z posledních let lépe než kdokoli jiný vědí, že neznamená automaticky lepší. Někdo by mohl říct, že dali přednost, jak říkají Anglosasové, „devil we know“.

Slovenské volby a jejich hlavní souboj byly prakticky dokonalou demonstrací toho, co označuji za nové politické štěpení se vším, co s tím souvisí. Na jedné straně stáli konzervativci, v tomto případě levicoví, proti nim liberálové. Liberálům vyjadřovali sympatie obvyklé skupiny, domácí i zahraniční média a liberální politici za hranicemi, za konzervativce se naopak stavěly konzervativní hlasy bez ohledu k dřívějším (i dnešním) rozdílným pohledům v ekonomických otázkách – Klaus, Zeman, Orbán…

Typický byl i likvidační způsob „debaty“ liberálního politicko-mediálního kartelu bránícího se „populismu“. Přesně to ukazují slova Magdy Vášáryové v článku s příznačným názvem „Černobílý zápas demokraté prohráli“ v Právu. „Progresivní a proevropští voliči si neuvědomili, že je to znovu černobílý zápas. Ano, nebo ne. A bohužel rozložili síly. Nepochopili, že v těchto volbách nešlo o programy, o hodnotové nastavení. Šlo pouze o zápas porazit Fica a jediný, kdo měl šanci ho porazit, byl pan Šimečka,“ prohlásila po volbách Vášáryová. Další politický souboj tak liberálové z běžného střetu o politické otázky, o otázky správy věcí veřejných, povýšili na souboj dobra a zla, které personifikovali do jedné osoby – antiFico, podobě jako antiBabiš, antiOrbán nebo antiTrump.