Co vám první proletí hlavou, když se řekne počátek přemyslovské královské cesty?

Před mnoha lety jsme jeli na Budeč, na místa, kde bába Ludmila vychovávala vnuka Václava. To bylo to, co mě nejvíc zajímalo. Přijeli jsme s manželkou na návrší, kde byl ještě půdorys románského kostelíka a vzadu hřbitov s rotundou sv. Petra a Pavla, kde jsem samozřejmě přelezl zeď a zjistil, že jsou tam pochováni lidé, kteří mi jsou povědomí. Ať už šlo o hrob pedagoga Karla Slavoje Amerlinga, nejblíž rotundě je pochován historik 19. století Otto Urban. Ale hlavně jsme na tom místě stáli a já si uvědomoval, že si ten pocit nesugeruji, ale že ono fluidum dávné historie je neustále přítomné. Navíc se díváte po panoramatu krajiny, která je mytická.
Jednou jsem se k tomu přiznal člověku, který je přijímán jako kontroverzní postava – Milanu Knížákovi. Svěřil jsem se, co jsem tam cítil. Byla u toho ještě jeho paní. A on mi na to řekl: „My tam jezdíme každý rok.“

A co byste dodal právě k postavě knížete Václava? Ponejvíce je vnímán jako člověk, který se poddal východofranské říši, kam měl posílat to, čemu se říkalo tributy: stříbro, dobytek. A že byl zavražděn bratrem Boleslavem I. Svatý mučedník.

Poslyšte, když vejdete v katedrále do kaple svatého Václava, tak ve středním pásmu je zpodobněno několik událostí ze života knížete Václava, ještě ne světce. Zjistíte, a je to doloženo i v dobových kronikách, že dával dohromady český stát. Projevovala se v té době celá řada knížat, třeba kouřimský Radslav z rodu Zličanů, a tak Václavovi nezbylo než vypravit vojska a vydat se do boje. A když se tyto dva útvary dostaly do kontaktu, tak aby zabránil obecnému krveprolití, nabídl Radslavovi osobní souboj. A Radslav se mu podřídil.
Tohle se opakuje, pokud jde o vpád bavorských, ale hlavně saských vojsk vedených východofranským králem Jindřichem Ptáčníkem. Ten samozřejmě nepřistoupil na toto gesto, mohl zdecimovat naše vojska, mohl si krví vynutit platby a to je vše. Ale obraz knížete a světce Václava je zase polarizován. Protože my z něj málem děláme člověka, který žil na kolenou a takříkajíc se živil svěcenou vodou. To byl přece vladař, který věděl, že se tady vytváří šance ustavit český stát.

Zavražděn ale byl...

To, že se pak kříží dvojí koncepce a bratrská zášť, to v té době přece není nic výjimečného. Odvozovat z toho, že bratrovražda je tragické předznamenání českých dějin, to je omyl. Vezměme si krvavé dějiny Anglie. Ale Václava jako vládce nemůžeme pomíjet.
Nemluvě o tom, že husité, konkrétně v Betlémské kapli, zpívali Svatováclavský chorál, a když táhli do boje, zpívali s ním ještě svůj vlastní: Ktož jsú boží bojovníci. Ale tyto dva chorály existují nikoli v rozporu. Teprve později byly postaveny proti sobě.
Představte si, že Antonín Dvořák napsal předehru, která se vyznačuje tím, že tyto dva chorály v podstatě zpracovával v jednom hudebním celku. Dělal to v době, kdy to musel odnést z obou stran. Od katolíků, jak to že do hudby tahá husitský chorál, a od husitů, jak to, že zase glorifikuje sv. Václava. Jakkoliv byl Dvořák venkovský katolík, o jehož víře nemůžeme vznášet sebemenší pochybnost, to je ta obrovská kotva, která mu umožnila skládat fantastické spirituální práce, tak se vážně zabýval tím, že napíše hymnus o Husovi.
Jsme malí. My. Oni nebyli.