Po osm let panování ministra „Šály" byly pravidelně snižovány státní příspěvky na kulturu. Než získal ministerský post, v divadelnictví toho moc nepředvedl. Já jsem se s ním v zákulisí jednoho divadla ale nepohyboval. Mám ale jinou špatnou zkušenost. Podařilo se mi v době jeho vládnutí navštívit Sezimovo Ústí, kde jsem chtěl spatřit vilu prezidenta E. Beneše a jeho ženy Hany. Ta vilu věnovala státu a přála si, aby v ní vzniklo muzeum. V době předsametové byli vladaři samozřejmě zase jinak hloupí, a tak k tomu nedošlo.

Přišel jsem k uzamčeným dveřím a dohlédl k vile, kde jsem spatřil v šortkách odpočívajícího ministra „Šálu". V témže čase vycházel ještě jeden deník, kam jsem někdy přispíval malými fejetonky. Popsal jsem lehkým perem to, co jsem spatřil, ale připomenul, že přání H. Benešové nedošlo zatím naplnění. Asi rok před touto událostí jsem ministrovi věnoval svoji knížku „Život je prevít, ale krásnej..." (Ostrov 2001). Přišel mi děkovný dopis. Ovšem po zveřejnění fejetonku mi pošta doručila darovanou knížku v potrhaném obalu a poničenou zpět. Prostě takový zvláštní kulturní počin. Za shodu našich jmen já nemohu. Nechtěl bych být jeho příbuzným...