Dne 17. března vyšel v Právu jeho komentář pod názvem Neradostná čísla. Týká se fenoménu Bezdomovectví, který se šíří jako rakovina českou společností. Nebudeme zkoumat každou větu jeho sdělení, postačí (v tomto případě) souhrnná sdělení. Jsou více než varující. Keller říká: „Až donedávna se předpokládalo, že v Česku na ulicích den ze dne přežívá přibližně třicet tisíc osob. Podle posledních odhadů je však počet bezdomovců už více než dvojnásobný a dosahuje již téměř 70 tisíc.“

Jedná se o počet takzvaných manifestních lidí bez domova, těch latentních, skrytých je násobně více. Do další predikce se raději nebudeme pouštět. Lze ale věřit tomu, že ministryně MPSV Michaela Marksová má sociální integraci pod kontrolou asi stejně jako Jaromír Drábek… Někteří lidé a nemusí jich být vůbec málo, mohou mít pocit, že její úsměvná tvář nevěstí nic dobrého.

Nejen cifry, ale i reálný stav na ulicích velkých měst, v hromadných dopravních prostředcích a bezprostředním okolí supermarketů to potvrzují. Na jiném místě svého článku píše sociolog: „Bezdomovectví slouží jako nejzávažnější indikátor toho, že se v zemi šíří sociální dezintegrace.“

Já se domnívám, že tohle nevyřeší žádné moudro poťapaného eurokomisaře nebo eurokomisařky. Ale ani takzvané „dobré příklady“, termín v aplikovaném oboru Sociální práce velmi oblíbený, který najdeme i v domácím tisku.

Jednu podobnou kratochvíli vyrobila také Michaela Kabátová v Lidových novinách 22. ledna (str. 5). Článek má název: Blahobytní Češi nevěří v lepší zítřky. Nechci zde rozebírat detaily, ale v obsahu jednoho vnitřního nadpisu Vláda pevné ruky se uvádí: … Pokud v 90. letech 45 % volalo po vládě pevné ruky, dnes je jich už 67 %. Nejsilnější nárůst nastal u věkové skupiny 30 až 44 let.