Domnívám se totiž, že od konstruování mediálních názorů jsou v ČR zabydlené a silně podporované zealous and cohesive cult-like groups, tedy „horlivé a uzavřené kultovní skupiny". Právě od těchto uskupení se odvíjí manipulace veřejného prostoru sugestivními deklamátory. Nejprve přicházejí jednotky prvního sledu, takzvané angažované osobnosti. Potom přicházejí na řadu medaři, tedy ti, kteří čtenáře, diváky a jiné aktéry vykouří od plástů skutečných informací. (Med je jenom pro některé). V třetí fázi nastupují masmediální kluci a děvčata z dobrých rodin, kteří veřejnou diskusi dovedou do ad nihilum. Tedy pošlou ji do kytek.
Daleko odborněji o této oblasti lidské činnosti pojednal docent Petr Sak v Britských listech (15. 9. 2014). Jedná se o článek Konspirační teorie a jejich diskreditace. Abych nezkreslil konzistenci jím řečeného, tak si vypůjčím dva odstavce.
Sak říká, že v posledních letech se v médiích a na internetových serverech stále častěji setkáváme s pojmem konspirační teorie. Mainstremová média, jejich redaktoři a politici do pojmu „konspirační teorie" postupně investovali mnoho negativních emocí (výsměch, pohrdání, degradace...).
A pokračuje. Jako v bance, kdy jsou vkládány finance na účet a později z účtu finance vybíráme, tak do pojmu konspirační teorie vložené negativní konotace a emoce jsou v případě objevení nové „konspirační teorie" tyto negativní emoce a konotace vybírány a směrovány na novou konspirační teorii. Proto již nejsou používány argumenty, ani analýza, ale pouhým přiřazením ke zdiskreditovanému pojmu je konkrétní „teorie" vyřazena z normálního mediálního a veřejného prostoru. Tolik, v geniální zkratce, známý vědec.
Veřejné mínění je mezitím hotovo, na kolaterální, mentální ztráty a pravdivost sdělení vítězové nehledí, ale hledí si zachovat dobře placené posty anebo nepřímo honorovaný status „společensky prospěšných lidí".
Ti, co by měli k tématu (ovšem v demokratické společnosti), co říci, třeba na platformě Foucaultovského diskurzu, však debatní ring s velmi kluzkou podlahou již často opustili. Rozhodčí (třeba televizní moderátoři) je nenechají „prohrát" ani na body. V dalším pokračování českého NOIR-diskurzu se fabulace sekundárních a terciálních autorů (novináři, publicisté, politici, preláti, herci...) přeformátují, z kavárenského rozměru A-5, do projekčních až galerijních formátů A-2, případně A-1.
Zřejmě by stálo za to, zeptat se sebe samých: „Jak by reagoval takový Jacques Derrida?" Mně z toho subjektivně vyšlo, že by nám řekl, že musíme znát a umět reafirmovat své Česko-slovenské dědictví, tedy dávat mu jiný náboj a udržovat ho při životě. V zásadě proto kulturnímu dědictví lze přitakat a přijmout ho anebo přistoupit k selekci, filtraci a (nové) interpretaci.
Jak víme, řeč je o dekonstrukci a domnívám se, že v derridovském vymezení se vztahuje k nevědomému myšlení („ono se dekonstruuje"). Blíže třeba přímý a následně technicky destilovaný knižní dialog J. Derrida; E. Roudinesco Co přinese zítřek? Karolinum, Praha 2003.
Odborníci, a nikoli příležitostní pisatelé mého typu, vědí daleko lépe, že termín dekonstrukce použil Jacques Derrida poprvé v roce 1967 v knize De la Grammatologie, Paris Minuit. Je přejat z architektury. Znamená de-pozici a de-kompozici určité struktury.
Zdá se, ovšem na hranici skutečného, ba hmatatelného, že o něco takového by se měly pokusit lokální elity. Jenže ty jsou prý nominovány, již delší čas, mimo okruh tuzemských snah. Nejsem politolog ani sociolog, takže to nemohu potvrdit ani vyvrátit. Nicméně tento pesimistický názor, vzhledem k vývoji v Česku, není zanedbatelný.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
