O tom, jak konspirační teorie vznikají, jak mají (na méně informované komunity a jednotlivce) působit, hovoří kupříkladu naši odborníci jako Keltner, Sak, Keller, Švihlíková a další přímo, nebo v kontextu. Že nezávislí vědci, spisovatelé, aktivisté nemají větší prostor v médiích, znamená „jen“ to, že demokracie umírá na souchotě ve srovnání s chaosem, který ší

ří bohatě dotovaný mainstream – sloužící místním elitám a zprostředkovaně i těm „globálním“.

To vše za přímé účasti třeba i „našeho“ státu, což je každého z nás, kteří jeho výdaje, bohužel, neovládáme. Není to perverze? O přímé demokracii se u nás spíše hovoří, než by se uváděla do života. Údajně nejsme tak vyspělí jako Švýcaři a někteří další.

Z toho pak plyne, že Parlamentní demokracie v České republice je, podle názorů mnohých, docela ošemetná věc. Dnes už mnozí občané uvažují v dimenzi: „Jsme permanentně okrádání ve prospěch oligarchů, lobbistů a nadnárodních společností; integrálně tedy ve prospěch – fiktivních přátel na základě washingtonského konsensu.“Tím se ovšem v USA nikdo nikdy neřídil, ale bylo to naordinováno Latinské Americe a následně v Evropě nově přistupujícím státům do Unie.

Kdo nás ochrání před údajným nebezpečím z Východu?

Když už „nemáme“ národní vládu, kdo nás ochrání před údajným nebezpečím z Východu? Nebo před rychle postupující nihilizací z Bruselu, který má obrovský úřednický aparát, direktivní přístup, často alogické směrnice, ale neumí nebo nechce ochránit vnější hranice Schengenu. Brusel přitom používá různá zaklínadla, ale jejich účinek na obyvatele Unie je asi jako v němém filmu.