Mládek a jeho band kdysi zpívali: „Medvědi nevědí, že turisté nemaj zbraně, až se to dozvědí – zaútočí na ně…“  Jako první zúročil tento poznatek Václav Klaus, když učinil důchodový fond součástí státního rozpočtu. To byl přepad (ze zálohy) útok na turisty v převlecích starobních a invalidních důchodců. Zkusme se pro připomenutí událostí vrátit zpátky; kousek za Listopad ´89.       

Podle nezasvěcených kritiků „zdravé“ transformace naší ekonomiky to dotáhla „oběť sarajevského atentátu“, oběma vlnami kupónové privatizace, tj. hospodářství téměř do stavu ad nihilum. Nebýt veřejných prohlášení Livie Klausové a jejich syna …, kdo ví, jak by to s námi dopadlo. Na detaily by si jistě vzpomněl Jan Ruml a někteří členové ODA.

Permanentní ukřivděnost a nedoceněnost Václava Klause (neplést si s nastřádaným majetkem) je zřejmá. V jednom z posledních velkých rozhovorů s ním to naznačil veleduch české kultury prof. Milan Knížák. Jenže byli i takoví, kteří se dívali na Klause značně odmítavě. Věděli, že byl plastelínou v rukou Trans National Corporation, při převádění prosperujících podniků z černých do červených čísel (vytváření podmínek pro privatizaci). Novodobí majitelé, pak během několika měsíců vrátili těmto „zuboženým“ socialistickým podnikům prosperitu a získali již vybudované odbytové řetězce, surovinovou základnu a vyškolený personál.

Xenofobové už tehdy mleli něco o tom, že Václav K. se zasloužil také o značně podhodnocený kurs koruny vůči marce a dolaru; vše předchozí a další dirty tricks, které nás přivedly tam, odkud není návratu. Třeba k tomu, že privatizace předběhla příslušné zákony a navíc vznikla jakási prapodivná zásada, že privatizační akty nelze zkoumat. K zásadním kritikům Václava K. patřili jeho bývalý nadřízený prof. Valtr Komárek z prognostického ústavu, komentátor Práva a disident Jiří Hanák ad.

Tehdy i Miloš Zeman prohlašoval, že tyto privatizace překonaly pobělohorské období…