Nebudeme řešit Václava Havla a jeho tzv. umělecký a údajně hluboce lidský přínos pro demokracii, od toho jsou šíbři typu Michael Žantovský a jeho následovníci z pražské rentgenové, vše/pronikající inteligence. Někdo, hlavně z periferií státu, tomu říká pražská kavárna. Někdo už neříká vůbec nic, jen se otočí, zvedne límec a jde dále. Prostě apatie po Vítězném listopadu 1989…

Volit či nevolit, opasek utáhnout nebo povolit?

Za akt volby se přimlouvá třeba historie. Možná si stačí přečíst Život Sira Winstona od Jaroslava Matějky (1970). V kapitole I. Dětství v Irsku, Harrow, Sandhurst jsou obsaženy i zajímavé pasáže o volebním právu ve viktoriánském období a postavení dělnické aristokracie a zbytku dělnictva.

Přirozeně můžeme tyto aspekty dovodit i z naší historie, třeba Vítkovických železáren (založeny 1828). Zdrojů z doby Rakousko- Uherské monarchie je dostatek.

Proč nevolit. Šikana voliče, spuštěná závora

Volby, tedy i ty blízké krajské a jedno/třetinové senátní jsou v moci PR agentur a reklamních psychologů. Takže by v zásadě stačilo, kdyby volili samotní politici, jejich rodinní příslušníci, kamarádi, lidé spříznění podnikatelskými aktivitami a příslušné sekretariáty politických stran a hnutí. Technikálie případu snadno ošetří nový zákon.

Proč toto, navenek, rozporuplné konstatování? Protože občan/volič je, jak se domnívám, diskriminován výběrem podmínek a informační šikanou. Zkusme toto řečené konkretizovat.