Svojí esejí nastoluje M. Blahynka v každé její části zákon gramotnosti a zároveň prověřuje míru znalostí pojmu literatura a ruku v ruce s tím se ptá na skutečné právo se k tomuto pojmu vyjadřovat. Protože toto právo se často zaměňuje za pouhou osobní  troufalost, jejíž podobě dal někdo publikační prostor.

Méně vnímavý čtenář by po přečtení Glos mohl nabýt dojmu, že se jedná o pečlivý a fakty doložený rozbor téměř tisícistranné „ knihy“ Jana Nováka, ale to je jen prvoplánová pravda.  To podstatné, čím jsou Glosy výjimečné, je evokace základních lidských otázek, na které si musí čtenář, je-li veden skutečným vědomím a svědomím, odpovídat.

Pokus Jana Nováka o dehonestaci Milana Kundery, přes stovky potištěných stran a za všemožné podpory, prostě nevyšel. A zvídavou touhu po jejich přečtení je třeba předznamenat radou: „ Nemrhejte slovy a časem nad něčím, co si tuto pozornost vůbec nezaslouží.“

Je jen na nás, jestli „ to něco.“ J. Nováka nazveme knihou, či toto výsostné označení provedení slovesného díla uchováme v jeho čistotě.