Na sloupu branky do zahrady je na mosazné tabulce napsáno černým písmem: „Jen krátká návštěva potěší.“ Jak příznačné a moudré podobenství času s životem.

Otevři branku, povol kozí řetízek a vstup a pozdrav. Pozdrav tak, jak se zde, na horách, lidé po staletí zdravili a někteří ještě zdraví, dobrý den. Prázdno, které zbylo po těch, kteří už nejsou, ti odpoví tichem. Tím tichem, které zůstává půl kroku za člověkem, když jednou provždy a navždy odejde.

Tím tichem, plným osiřelých slov, protože ten půlkrok za tím, kdo odešel, už nikdy nedojdou. Ale jsou, zůstala a s vnímavými mluví.

Do chrámu se vstupuje a vstupovalo s modlitbou. Ale jak se modlit a v jakém jazyce, uprostřed zahrady, která od osmdesátých let minulého století, jako člověkem stvořený ráj, přinesený obraz přání, sisyfovská zarputilost lidského údělu, je důkazem, že mezera mezi prsty Boha a Adama v Sixtinské kapli, je prostor ztraceného ráje. A že ten kousíček, který odděluje lidské a boží, nikdy nebude ani lidským ani božím, ale může být vším, co si člověk zamane…

Je to ten kousek, který je nám darován a kterému říkáme život. Jde od člověka k bohu, od vědoucího k tušenému, od nás tam, kde je po věky skryta odpověď naší představivosti.