Za zády přitom mají podporu všelijakých velmi mladých lidskoprávních aktivistů, kteří se ještě ani nestihli oženit či vdát, natož zplodit či vychovávat děti, ale také psychologů a psychiatrů, kteří mnohdy sami plní statistiky rozvodovosti a hádek o děti, v jiných případech ani sami děti nemají a nikdy je nevychovávali.

Stát si postupně vybudoval nerovnost v neprospěch rodičů v řadě oblastí, čímž dává jasně najevo, kdo je tu pánem. Když chce stát „v zájmu dítěte“ něco po rodičích, stačí mu oslovit jen jednoho z nich. Když chtějí něco „v zájmu dítěte“ rodiče po státu, musí tak zpravidla učinit oba. Rodiče sice mohou vychovávat, ale jen když se vejdou do plošných pravidel, nařízených státem, které absolutně nereflektují rozmanitost a jedinečnost podmínek jak u rodičů, tak u dětí. Stát zkrátka vytvořil unifikovaná pravidla pro unifikované lidi.

Platí sice zdánlivě premisa, že co není zákonem zakázáno, je povoleno, ovšem neuplyne jediný rok, aby stát nepřišel s dalším ořezáním vlastní odpovědnosti lidí a nepřevzal si další část jejich životů „pro jistotu“ pod svá ochranářská křídla. Ráno se probudíte a školy, školky, zájmové kroužky, ale i Váš vlastní čas trávený s rodinou jsou limitovány regulacemi, nařízeními, povinnostmi, zákazy a příkazy, u nichž si říkám, jak bez nich mohly generace před námi vůbec přežít. Jak je možné, že jsme bez současných sociálních inženýrů dosáhli dospělosti, a že rodiče, učitelé a vedoucí v kroužcích vůbec bez těch tun papírů, co mají dnes, mohli vykonávat svou práci.