Peníze zahučely, z deklarací změn zbyly zase jen ty deklarace a zůstaly jen za hranice natažené ruce řeckých politiků, na které zase míří pouliční klacky v rukou těch Řeků, kteří si žádné změny a úspory nepřejí. Dokonalý kruh beznaděje.

Zdravě myslícím lidem bylo vždy jasné, že nové dluhy na zaplacení starých dluhů nejsou řešením. Jenže na zdravě myslící lidi, kterých je ve společnosti pravděpodobně výrazná menšina, politici nemusí spoléhat. Ti musí hlavně přesvědčit ten zbytek, že skrze ně on koná dobro. A tak tu máme dokola se opakující unijní summity a lži o solidaritě, pomoci, sounáležitosti a táhnutí za jeden provaz. Přesně ve stylu stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ve skutečnosti však nikdy o pomoc Řecku nešlo. Šlo o to, jak dostat peníze do francouzských a německých bank, které pod politickým tlakem a unijními politickými zárukami kupovaly řecké dluhopisy, aby mělo Řecko na odběr německé a francouzské, převážně zbrojní, produkce.