Princip je jednoduchý. Dvě výpovědi, které stojí nakonec vždy proti sobě. Přeživší útočník jen těžko přizná, že Vás chtěl zbít, znásilnit, oloupit, nebo i zabít.

Byl by proti sobě a on to moc dobře ví. V takovém případě bude na jedné straně výpověď Vaše a na straně druhé výpověď útočníka. Na jistotu, že se případ dostane k soudu, se můžete spolehnout stejně, jako že v podmínkách České republiky dostanete soudce, který pro obranu Vašich práv vlastními silami nebude mít vůbec žádné pochopení (cituji z tohoto článku Davida Karáska: předseda senátu Milan Ferenc pronesl poznámku „mně se zbraně nelíbí“ a po zjištění, že obviněný nosil zbraň za účelem osobní ochrany, zavrtěl hlavou a řekl „to jsem ještě neslyšel“... a dal obránci čtyři roky natvrdo)

Každý člověk je schopen zabít. Nejde o to, zda si to o sobě myslí nebo nemyslí. To není jen mé přesvědčení. Je to jedno ze základních hodnocení člověka psychology. Individuální je jen situace a míra stavu, do kterých je jiným proti své vůli dohnán. Má-li v takové situaci na výběr a k tomu i čas na to, aby přemýšlel nad důsledky obrany, zdá se být přirozenější střílet tak, aby nezabil. Člověk se prý lépe vyrovnává s tím, že někoho zranil, než zabil. Paradoxem takové situace, když vyjdeme z dosavadní praxe, je stav, kdy útočník nejenže neskončí za mřížemi, ale dostanou tam Vás. Takže jste nezabili, máte z toho možná dobrý pocit, ale k němu také dost let na přemýšlení ve výkonu trestu. A k tomu frustraci z lidského ponížení a naprosté nespravedlnosti a zpravidla také rozpad rodiny, vztahů s přáteli, ztrátu zaměstnání a záznam v rejstříku trestů. Vlastně je to taková forma obráncova doživotí.