Nejvyšším stupněm uplatnění ochrany občana v současném právu před případným postihem za jeho chování je „nutná obrana“. Bohužel zde přistupuje stát k občanům plošně skrze presumpci viny. Stát předpokládá, že občané jsou všichni hajzlové a mohli by využít volnějšího režimu k odplatám, nebo dokonce k vyřizování si účtů mezi sebou. Proto je nutná obrana vlastních práv postavena tak, jak je postavena.

Nutná obrana (a nemá smysl se zabývat něčím, co je právně na nižší úrovni) je definována takto: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“  Samotná obrana může být už z principu věci silnější než útok, přičemž útočníkovi je možné způsobit i větší škodu, než hrozila z jeho útoku. Nesmí však mezi nimi být „hrubý nepoměr“. A jsme u toho. Uveďme si pár příkladů z reálného života, které dokreslují absurdnost současného stavu.

1) Útočník Vás zbije a odchází. Vy se z prvotního nečekaného útoku vzpamatujete, ale jakékoli řešení, které od toho okamžiku zvolíte proti odcházejícímu útočníkovi, už nebude považováno za nutnou obranu. Necháte ho tedy odejít a v souladu s přesvědčením státu a ochránců lidských práv nahlásíte incident Policii České republiky. Ani skutečnost, že pachatele znáte a přesně označíte, Vám nebude nic platná, pokud jste tam například byli jen vy dva. Útočník tedy zůstane v klidu, posílen o svůj další zářez na pomyslné pažbě, zatímco jiní lidé, kteří vůbec nic netuší, se mohou „těšit“ na to, že někde jinde zase někoho zbije.