Účelem přestupkového řízení má být zajisté i prevence. Jenže taková, která má za cíl preventivní účinek pro samotného přestupce, aby čin, kterým způsobil škodu či újmu jinému, neopakoval. Tedy prevence ve smyslu „tady máš za uši, protože jsi způsobil škodu nebo újmu jinému, tak abys to příště nedělal“, nikoli prevence ve smyslu „mohl si svým činem možná někomu taky způsobit škodu nebo újmu, tak abys příště možná nějakou nezpůsobil“.
Výše uvedené však v praxi současných pravidel bohužel neplatí. Drtivá většina přestupkových řízení je vedena proti občanům, kteří nikomu jinému nic neudělali. Na různých úrovních našich každodenních životů prostě v různé době někdo nahoře přišel a podle svých osobních preferencí, týkajících se výhradně jeho podhledu na svět, stanovil, že to či ono se prostě nesmí a prosadil to do zákonů této země. A když to uděláte, dostanete flastr. Samotnou podstatu, tedy zda někdo někomu jinému konkrétnímu způsobil škodu nebo újmu, tu nikdo neřeší. Nemusí, protože má jednoduchý jízdní řád, díky kterému mimo jiné plní věčně nenažranou státní, městskou či obecní kasu. Mnohdy dokonce jen proto, aby skrze taková řízení vybral peníze pro zachování existence jeho vlastní úřední židle.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka