Vycházím z přesvědčení, že základní povinností všech politiků na světě by mělo být nebýt politickými pyromany a následně hasiči, kteří si myslí, že jen oni vědí, jak jimi založený požár uhasit. Zvlášť, pokud se mohou z historie poučit, že když se společenský požár řádně rozhoří, tak ho v lepším případě uhasí jejich dobrovolný odchod z funkcí, v horším případě pro ně, když jim rozhořčený občané nedají jakoukoliv šanci, aby si mohli vybrat.

I když situaci v Rumunsku detailně nesleduji, přesto si myslím, že co se týče hloupého uvažování politiků, nebude odlišná od té naší. Nepochybně i Rumuni před volbami vedli se svými politiky dialog. Podmiňovali své zvolení vítězní politici snižováním platů, omezování sociálních dávek, pro občany nevýhodnou reformou zdravotnictví a jen na oko bojem proti všeobecně rozšířené korupci, která rozkrádá veřejné prostředky ve výši, která by hravě stačila na to, aby strach ze sociální nejistoty řadových občanů neexistoval? Emil Boc, stejně jako premiéři ostatních zemí, ve kterých občanům radikálně dochází trpělivost, by si měl uvědomit, že házení cihel, které ohrožuje životy bezpečnostních složek, je v jistém slovy smyslu přiměřeně zvolenou obranou, neboť se jí občané snaží odvrátit následky, které vážně ohrožují jejich životy. K ohrožení života, k jehož opakování žádný člověk nedostane šanci, nedochází jen vrháním cihel, ale i politickým rozhodnutím, které zvýhodňuje nenažranou menšinu, před politicky, tedy i prakticky, sociálně obětovanou většinou.

Na výzvě premiéra Emila Bocka k dialogu a k ukončení násilí mi nehraje ještě jedna "maličkost". Kdyby byl dialog účinným lékem na společenské problémy, tak proč ho probuzené demokratické síly v Rumunsku při přechodu k demokracii vyměnily za uspěchanou popravu komunistické hlavy státu Čaušeska a jeho ženy? V zájmu přechodu na demokratické zřízení  je násilí akceptovatelné, ale když ho "demokratičtí" politici nectí, tak je nepřípustné? Nepochybuji o tom, že vládnoucí rumunští politici nezpochybňují popravu manželů Čaušeskových, stejně jako ti naši vraždy Mašínů. Pak si ale musí být vědomi, že si k nim radikálové nepřijdou pro svolení, když dosáhnou subjektivního pocitu, že i oni v boji proti zlu mají právo použít klidně i nejradikálnější prostředky. Soudit je jako vždy bude historie. Například ta naše z Mašínů udělala hrdiny. Proč by se jimi nemohli stát i rumunští vrhači cihel?