Je to otázka naprosto na místě a je překvapivé, že se příliš neklade a odpověď na ni se nehledá. Především asi proto, že většina lidí stále dostatečně nechápe vztah mezi strategickým zadáním (politikou) a jejím konkrétním vyjádřením v praxi (věcným vyjádřením, ekonomikou/financemi), a že bez prvního nemá valného smyslu řešit druhé, protože se vydávání státních peněz promění v kolbiště zájmů a v pohyb „kam vítr, tam plášť“. Při vynakládání finančních prostředků je lepší se dvakrát mýlit na papíře, než jednou v realitě.
Vzhledem k tomu, že pokládám události na Ukrajině a ruskou anexi Krymu za velice závažný krok, který bude mít dopad na bezpečnost a uspořádání našeho regionu v příštích desítkách let (ne, nepředpokládám brzkou válku), dalo by se očekávat, že má odpověď bude jednoznačné „ano“. Není to ovšem tak jednoduché. Ony dokumenty má smysl měnit pouze za předpokladu, že ustoupíme od mentality posledních dvaceti pěti let, kdy jsme si odmítali definovat nepřítele. Při těchto slovech nemohu nevzpomenout vzácného kamaráda Luboše Dobrovského, který po tomtéž volá již léta a onu hrozbu vidí dlouhodobě právě na východě.
Je třeba nastolit alespoň elementární shodu nad tím, že došlo ke změně strategické rovnováhy, takže se odkryl jasný oponent/nepřítel (Rusko), který bude ohrožovat naše zájmy a bezpečnost na východě prostoru, který jsme si vytyčili jako životní. Podobně se dá – a asi by se mělo – hovořit například i o Číně. Ono ohrožení vedoucí k definování nějakého státu či uskupení jako oponenta/nepřítele je logické, pokud neaplikujeme tradiční zápecnický pohled na Českou republiku jako ostrůvek uprostřed rozbouřeného moře, ale začneme nahlížet na Česko jako na nedílnou součást širšího prostoru, který jsme přijali za vlastní. Tento prostor je geograficky definovaný stávajícími hranicemi Evropské unie, respektive hranicemi Severoatlantické aliance.
Z hlediska této logiky nás ohrožení Pobaltí, nárazníkových zón jakými je Ukrajina, Blízký východ, severní a subsaharská Afrika zajímat musí a musíme být v těchto oblastech aktivní. Propojenost evropských zemí nic jiného ani neumožňuje. Jakékoli ohrožování vnějšího prostoru bezpečnosti a prosperity musí být věcí všech, protože se všech nevyhnutelně musí dříve či později, přímo či nepřímo dotknout.
Zatím poslední Bezpečnostní strategie ČR byla vládou schválena 8. září 2011. Zanedlouho jí budou tři roky a vzhledem k tomu, co se stalo, by nebylo od věci, kdyby příští rok vláda mohla schválit strategii upravenou na novou situaci, ve které by byli otevřeně definováni oponenti/nepřátelé, kteří budou ohrožovat v budoucnu naše zájmy. Poté by měla být upravena Obranná strategie z roku 2012, která mimo jiné obsahuje – z hlediska velikosti naší země – naprosto minimalistické politicko-vojenské ambice.
Tento týden se rozproudila debata, která se týkala zvýšení výdajů na obranu. Poslanec Ivan Gabal navrhl kvůli událostem na Východě zvýšení rozpočtu ministerstva obrany o 8 miliard korun. Návrh byl odmítnut s tím, že vláda se má spíše soustředit na podporu růstu a zaměstnanosti, či nejprve na úsporu ve stávajícím rozpočtu a „ucpání děr“ v akvizicích a ukončení plýtvání. To je tak, když se ekonomika nadřazuje politice… Zajištění bezpečnosti státu je ovšem důležitější, než kupecké počty, zvláště v situacích, jako je ta současná. Kdy jindy zahájit bezpodmínečné kroky ke zvyšování výdajů na obranu, než teď? Nebo ve skutečnosti máme strach, abychom ještě více neprovokovali (což naznačoval poslanec KSČM Alexander Černý v neděli v Otázkách Václava Moravce)?
Očekával bych, že ve chvílích jako je tato se budou řešit technické detaily zvyšování výdajů na obranu, bude probíhat debata o tom, co je prioritní více a co méně, co chvilku počká, jak mají vypadat naše ozbrojené síly a jak se více zapojí do budování společné obrany Evropské unie a NATO. Místo toho není nic – ani kroky, ani smysluplná diskuse, jen spokojení se s podfinancovanou a nedoplněnou MÍROVOU armádou (jeden z důvodů, proč si můžeme dovolit takový rozpočet, jaký máme) se stále rostoucím vnitřním dluhem (na poplach se bije již řadu let).
Jedinou šancí, jak zajistit růst a zaměstnanost, je dostatečná odstrašující síla a pragmatická aktivita v zájmových oblastech. První je bezpečnost, pak teprve růst, to je železná logika tisíckrát potvrzená historií. A pokud si někdo myslí, že se na něj tentokrát nebude vztahovat, je mi ho upřímně líto, a nás všech vlastně také.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: pravybreh.cz
