Zahájili ji už koncem února dva členové teroristického Islámského džihádu Taír Halálí a Bilál Diáb na protest proti takzvanému administrativnímu zadržování.

Nakonec vydrželi nejíst 77 dní. V polovině února se přidali další vězňové a od 17. dubna jich potravu odmítalo na 1.600 – třetina všech vězněných Palestinců.

Inspirovalo je vítězství jiných dvou členů Islámského džihádu, kterým se podařilo dosáhnout svého cíle v březnu – Chádir Adnán byl po 66 dnech bez jídla propuštěn a Hana Šalabíová byla po 43 dnech deportována do pásma Gazy. Jejich kolegové vycítili šanci ke zlepšení podmínek ve věznicích a následovali jejich příkladu. Požadovali ukončení administrativního zadržování a věznění na samotkách, návštěvy rodinných příslušníků a obnovu vzdělávacích kursů.

Ještě před pár lety se měli mnohem lépe – přestože mnozí jsou vězněni za terorismus, své rodiny vídali, měli psací potřeby a rádia, přístup do knihovny, a dokonce si doplňovali vzdělání ve speciálních kursech. Po únosu Gilada Šalita v roce 2006 jim izraelská vláda zrušila rodinné návštěvy a vloni i další privilegia na protest proti zacházení s Šalitem. Izraelského vojáka nesměl za pět a půl roku zajetí ani jedinkrát navštívit Mezinárodní Červený kříž, natož pak vlastní rodiče a Šalit od nich nesměl ani dostat dopis. Jeho osud v temné kobce bez denního světla však mezinárodní společenství nezaujal ani z poloviny tolik jako letošní hladovka palestinských zločinců.