Vůbec poprvé se inflačního cílování dopustila v roce 1989 centrální banka na Novém Zélandu. Jednalo se tehdy o akt čirého zoufalství: ještě v šedesátých letech byl Nový Zéland z hlediska hrubého domácího produktu na osobu šestým nejbohatším státem na světě. Během osmdesátých let se však novozélandská ekonomika začala prudce propadat a čelila dvěma protichůdným problémům zároveň: vysoké míře nezaměstnanosti a vysoké míře inflace. Právě tehdy se centrální banka rozhodla cílovat míru inflace. Guvernér Donald Brash později připustil, že nikdo netušil, zda by bylo lépe požadovat 0%, 2% nebo 5% růst cenové hladiny. Bankovní rada se proto přiklonila k cílování nikoli konkrétního čísla, nýbrž intervalu 0–2 %. Během následujících dvou let novozélandská míra inflace skutečně klesla z  8 % na 2 %. Z Brashe se na krátkou dobu stal mezi centrálními bankéři hrdina a z  dvouprocentní míry inflace nový standard.

Postupně se uměle zvolenými 2 % začaly zaklínat centrální banky po celém světě – aniž by kdo tušil, proč právě 2 % mají být oním magickým číslem. V současnosti inflační cílování používá téměř třicet centrálních bank od Velké Británie po Albánii, jako prozatím poslední se k němu připojila srílanská centrální banka v letošním roce.

Česká národní banka se k inflačnímu cílování přihlásila jako vůbec první postkomunistická centrální banka po čtyřech anglosaských bankách[1], Švédsku a Izraeli.[2] První inflační cíl ČNB byl tříletý, s krátkodobým cílem stanovovaným vždy k prosinci nadcházejícího roku. V prosinci 1997 tak ČNB stanovila pro prosinec 1998 inflační koridor 5,5 % – 6,5 %, inflace v prosinci 1999 měla klesnout do intervalu 4–5 %. Současný inflační cíl 2 % s jednoprocentní symetrickou tolerancí byl schválen v březnu 2007 pro období od ledna 2010 až do našeho hypotetického vstupu do eurozóny.

V letech předcházejících inflačnímu cílování klesala míra inflace z 10 % v roce 1994 na 8,5 % v roce 1997. Hospodářská krize a politika České národní banky však způsobily prudký růst míry inflace z 10 % v prosinci 1997 na 13,4 % v únoru 1998. Poté míra inflace začala pod vlivem silně restriktivní (a značně nákladné) monetární politiky ČNB opět klesat až na prosincových 6,8 %. Česká národní banka ovšem v první fázi inflačního cílování nesledovala celkovou míru inflace, nýbrž takzvanou čistou míru inflace – inflaci „očištěnou“ od vlivu změn nepřímých daní (především daně z přidané hodnoty) a regulovaných cen.[3] V závěru transformačního období se čistá míra inflace počítala ze zhruba 80 % cen celkového spotřebitelského koše, čistá inflace proto byla výrazně nižší než celková inflace (viz graf).

Vývoj míry inflace po zavedení inflačního cílování