Cílem této aktivity je pak vybízet děti k solidaritě a pomoci potřebným. Nabývám dojmu, že pokud jsme ze všech stran masírováni nějakou osvětou, tak je to zejména o tom, jak máme být tolerantní, solidární a jak je téměř naší povinností (jakožto evropských občanů) pomáhat všem lidem, kteří se na evropském prostoru z jakýchkoliv důvodů jako hosté vyskytnou.

Ano, být solidární a podat pomocnou ruku je důležité. Nejen důležité, mnohdy zásadní. Ovšem obávám se, že slova solidarita i pomoc nám
začínají chytat nějaký virus. A to ten samý virus, který nakazil už plno jiných slov a změnil jejich původní významy. Jen tak namátkou slova rasismus, xenofobie či nenávist. Samotnému slovu uprchlík, jež doznalo opravdu změn nebývalých,  jsem se věnovala v samostatném článku.

Dnešní veřejná prezentace pomoci a solidarity je leckdy založena na citovém vydírání, ke kterému patří například fotografie plačících dětí či zoufalých matek s dětmi v náručí. Ano, touto prezentací se pojem a hodnota těchto slov nesnižuje, snižuje se ovšem jeho význam v případě, kdy nás někdo vybízí k pomoci takto trpícím lidem .... a ve skutečnosti se dovídáte, že v samotném důsledku často o takovou pomoc vlastně ani nejde. Být solidární s uprchlíky dle dnešních požadavků zřejmě znamená,  že bychom neměli příchozí ekonomické migranty při cestě do zemí zaslíbených unavovat jakýmikoliv činnostmi či požadavky, které oni sami vnímají jako omezování a které je vlastně na cestě zdržuje až obtěžuje. Současně bychom zřejmě v rámci solidarity neměli zaujímat kritická stanoviska k excesům, ke kterým může ze strany nespokojených či frustrovaných průchozích docházet.

Nevím, jestli je dobré zatěžovat i děti na prvním stupni základních škol problematikou uprchlictví. Zejména pak, pokud má být tato výchova uchopena  tak, že má bořit stereotypy a vyvracet pokřivené interpretace, se kterými se děti mohou vůči uprchlíkům setkávat. V internetovém věku je to dost těžko možné. Informace o chování mnohých uprchlíků se řítí ze všech stran, takže děti jsou konfrontovány s realitou, tudíž nejde o vytváření stereotypů a předsudků v pravém slova smyslu. Obávám se, že možná půjde zejména o to,  aby si děti vytvořily ten "správný světový názor" a přijaly ho za svůj.

Ale třeba se pletu a úvahy o Robinsonovi budou obohaceny o širší nabídku. V duchu Komenského hesla škola hrou by mohla vzniknout interaktivní hra např. s názvem "Nech mě projít do Německa!". Děti se vyběhají, zapojí fyzickou aktivitu, neposední jedinci se vyřádí a ještě si žáci zopakují zeměpis, v případě mladších školních žáků se s ním spíš teprve seznámí. Užitečné se pak může spojit s (pro některé děti) příjemným a sice, pokud se bude hra inspirovat chováním některých zmlsaných migrantů a bude dětem dovoleno házet svačinkami po třídě, v umírněnější verzi hry do odpadkových košů. Nicméně obávám se, že bude pro učitele náročné ukočírovat děti, které se ovlivněny "předsudky a stereotypy" dostanou do ráže a začnou se chovat podle videí, které mohly na internetu v nestřežených chvílích zhlédnout. Bylo by tudíž dobré ohlídat si, zda u sebe nemají známé firmy zapalovač nebo sirky a současně dávat pozor na učební pomůcky či vybavení třídy, které by se mohlo v zápalu hry proměnit v útočné předměty.

Bez legrace - pořád mi hra "Nech mě projít do Německa!" přijde na aktuální situaci přiléhavější než debaty o Robinsonovi. Není mi známo, že by Robinsonovi nabízeli aktivisté jídlo, nad kterým by ohrnoval nos nebo se vztekal, že si nemůže dobít mobil a ještě by uplatňoval požadavky zohledňující příslušnost k jeho kultuře. A tak si říkám, pokud by se naše děti nechaly inspirovat necenzurovanými videi obsahujícími nevhodný obsah o chování některých frustrovaných mladíků a skutečně by si takto "hrály", jestli bude tohle jejich hraní také v rámci solidarity tolerováno a omlouváno.