Helena Válková: Sdílenou ekonomiku je nutné usadit do zákonů

Nejznámějšími zprostředkovateli služeb sdílené ekonomiky jsou u nás Airbnb, webová služba zprostředkovávající sdílené ubytování, a Uber - mobilní aplikace umožňující žádat o jízdu a využít některého z řidičů registrovaných do sítě Uber. Problém je v tom, že zákon si dosud tohoto fenoménu nevšiml.

Uber – stačí přidat novelizaci

Vášnivé diskuze a protesty vyvolává služba Uber. Většině z jejích registrovaných řidičů chybí na takovou službu licence, obtížně kontrolovatelné je to, jak za své služby odvádějí daně. Proti Uberuprotestují města i provozovatelé klasických taxislužeb, kteří jej považují za nekalou konkurenci. Vadí jim zejména to, že jeho řidiči nemají oprávnění k provozování taxislužby, auta nejsou označená jako taxi a ani nejsou vybavená taxametry. Řidiči v mnoha případech nemají ani živnostenský list pro přepravu osob.

Nejvíce vyhrocená situace kolem služby Uber panuje v Brně, kde ji Krajský soud v návaznosti na žalobu podanou společností Lido Taxi Radio, k níž se připojilo jako vedlejší účastník Statutární město Brno, předběžným opatřením zakázal. Krátce nato bylo ovšem předběžné opatření zrušeno Vrchním soudem v Olomouci a Uber začal v Brně znovu jezdit. Krajský soud ovšem na rozhodnutí Vrchního soudu velice rychle znovu zareagoval a vydal nové předběžné opatření doplněné o odůvodnění dle pokynů Vrchního soudu. V současné době tedy v Brně Uber jezdit nesmí.

V Praze zase magistrátní úředníci ve spolupráci se strážníky ve velkém kontrolují řidiče Uberu a pokutují je za neoprávněné provozování taxi. Uber svoji činnost obhajuje tím, že se nejedná o klasickou taxislužbu, ale o tzv. smluvní přepravu, a tvrdí, že provozování těchto služeb je v ČR zcela legální. Spor je o to komplikovanější, že právní předpisy neporušuje Uber (ten je pouze zprostředkovatelem služby), ale porušují je sami řidiči, kteří jezdí bez potřebného vybavení a dokladů.

Uber přenáší odpovědnost na řidiče dokonce i ve svých obchodních podmínkách, když uvádí, že řidič souhlasí s tím, že kromě jiného bude držitelem „veškery´ch licenci´, povoleni´, souhlasu° a opra´vneˇni´, ktery´m podle´ha´te a ktera´ jsou nezbytna´ k poskytova´ni´ sluzˇeb prˇepravy osob trˇeti´m strana´m v ra´mci dane´ oblasti...“ Podle platné legislativy musejí mít řidiči Uberu koncesi na přepravu osob, průkaz taxikáře a zkoušky ze znalosti místopisu. Většina řidičů ale o této povinnosti vůbec neví, anebo ji považuje za spornou.

Současnou právní úpravu by tak bylo vhodné novelizovat a povinnosti spjaté s poskytováním služby Uber jasně definovat.

Airbnb mění charakter měst k horšímu

Airbnb je nejznámější webovou službou zprostředkovávající sdílené ubytování. I tato služba sebou nese řadu nežádoucích efektů. Dochází kvůli ní ke snížení dostupnosti bydlení pro ty, kteří v daném městě pracují a chtějí trvale žít, protože volné byty obsazují krátkodobí turisté, a často i k radikální změně charakteru obytných zón a narušení sousedských vztahů. Městské kasy přicházejí o poplatky a daně. Sdílené ubytování vytváří rovněž nerovné podmínky až nekalou soutěž ve vztahu k hotelovému průmyslu.

Cílem regulace není sdílenou ekonomiku zakázat či fakticky znemožnit její využívání, nýbrž narovnat podmínky vůči jiným způsobům podnikání. Airbnb v současné době nezprostředkovává pouze „sdílené“ ubytování v původním slova smyslu, využívají jej převážně investoři do nemovitostí) kteří si udělali z Airbnb výhodný byznys a těží z toho, že neodvádějí daně z příjmu či místní poplatky, přestože tuto povinnost již nyní mají. Tito podnikatelé často nabízejí k pronájmu na Airbnb celé nemovitosti, ale na rozdíl od ubytovacích zařízení nesplňují přísné standardy. Nastavení podmínek pro poskytování služeb sdílené ekonomiky je v porovnání s klasickým podnikáním nejednoznačné a nerovné. Cílem regulace by mělo být tyto podmínky jasně vymezit a narovnat ve vztahu ke klasickému podnikání a ubytovacím zařízením.

Možností, jak regulovat sdílenou ekonomiku je několik. Za nejvhodnější považuji vytvořit speciální zákon o sdílené ekonomice, regulovat každý její sektor zvlášť anebo provést úpravu definice živnosti a podnikání v živnostenském zákoně a občanském zákoníku, kde by došlo k vytvoření nové kategorie podnikání přes digitální platformy charakterizované dočasností. V úvahu přidají také kombinace uvedených řešení.

Úprava definice živnosti a podnikání

V tomto případě by šlo o konkretizaci výjimky v § 3 odst. 3 písm. ah) zákona o živnostenském podnikání. Toto ustanovení uvádí, že živností není pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Za účelem jednoznačnosti právní úpravy lze projednat dílčí novelizaci spočívající v konkretizaci této výjimky. Bylo by možné například doplnit, že živností není pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor smluvený na dobu delší než například 30 dní. Uvedená výjimka v živnostenském zákoně má rovněž dopad na podmínky placení daně z příjmu za poskytování sdíleného ubytování.
Druhou možností je rozšíření definice živnosti v § 2 zákona o živnostenském podnikání nebo definice podnikání dle § 420 občanského zákoníku, která by mohla být doplněna o kategorii podnikání přes digitální platformy, která by byla charakterizována aspektem dočasnosti či příležitosti.

Soustavnost jako pojmový znak živnosti není v současné době zákonem definována a živnostenské úřady v současnosti posuzují v každém jednotlivém případě zvlášť, zda konkrétní činnost naplňuje či nenaplňuje znak soustavnosti. V současné době úřady zastávají názor, že jakákoliv opakovaná činnost naplňující ostatní znaky podnikání může být bez ohledu na frekvenci opakování považována za podnikatelskou činnost. Podnikáním tedy mohou být i činnosti sezónní či činnosti provozovány příležitostně (např. jednou či dvakrát ročně). Současná praxe přitom vychází z postupu, že jakákoliv opakovaná činnost, která naplňuje ostatní znaky podnikání, byť by se jednalo o činnost sezónní, či činnost, ke které dochází i jen jednou ročně, může být vyhodnocena jako naplňující podmínky podnikání.
Tento postoj úřadů ovšem není zcela v souladu s terminologií zákona č. 856/1992 Sb. o daních z příjmu, který pracuje s pojmem „příležitostná výdělečná činnost“. Vhodným řešením by bylo doplnění definice podnikání v §420 občanského zákoníku či definice živnosti v § 2 živnostenského zákona o negativní kritérium „dočasnosti“ či „příležitosti“. Za podnikatele by tedy nebyla považována osoba, která by činnost vykonávala dočasně či příležitostně.

Vytvoření speciálního zákona

Vytvoření speciálního zákona o sdílené ekonomice by umožnilo upravit fenomén sdílené ekonomiky komplexně a v obecné míře podchytit i potenciálně vznikající nové služby. Negativem tohoto řešení je však velký zásah do stávající právní úpravy a pomalá reakce na rychle a dynamicky se rozvíjející oblast sdílené ekonomiky.

V rámci speciálního zákona či v rámci novelizace stávající zákonné úpravy by bylo možné také upravit povinnosti zprostředkovatelů sdíleného ubytování poskytovat údaje o ubytovatelích a sjednaných pobytech veřejným orgánům (správci daně, resp. správci místního poplatku). Získat informace o nemovitostech využívaných ke sdílenému ubytovaní a jejich poskytovatelích je nezbytné pro účinnou kontrolu dodržování povinností. Současná právní úprava však neumožňuje získávat tyto informace od zprostředkovatelů efektivním způsobem. Obdobný problém řešilo např. město Vídeň, kde byla zavedena povinnost zprostředkovatelů sdíleného ubytování poskytovat údaje o ubytovatelích a sjednaných pobytech městu.

Regulace každého sektoru sdílené ekonomiky zvlášť

Regulace každého sektoru sdílené ekonomiky zvlášť představuje v porovnání s vytvořením speciálního zákona menší zásah do stávající právní úpravy. Výhodou tohoto řešení je, že průběžná novelizace sektorových zákonů by probíhala současně s vývojem služeb sdílené ekonomiky a umožňovala by lépe reagovat na technologický vývoj. Nevýhodu naopak je, že sektorová úprava nemusí v obecné míře zachytit nově vznikající služby.

Provozování taxislužby je koncesovanou živností a řidič musí splňovat podmínky dle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Musí mít průkaz taxikáře a jeho vozidlo musí být evidováno a vybaveno taxametrem. Řidiči služby Uber podmínky předepsané pro taxislužbu často nesplňují, což obhajují tím, že jde o tzv. smluvní přepravu, tedy příležitostnou osobní silniční dopravu, a jeho řidiči tak nemusejí splňovat všechny podmínky jako řidiči klasické taxislužby.

V souvislosti s novelou zákona o silniční dopravě se ovšem řidiči příležitostné osobní silniční dopravy provozované vozidly určenými k přepravě nejvýše devíti osob včetně řidiče stali k 1. 5. 2013 automaticky řidiči taxislužby, a musí tedy mít průkaz řidiče taxislužby a jejich vozidlo musí být evidované jako vozidlo taxislužby. Vozidlo řidiče poskytující příležitostnou osobní silniční dopravu nemusí být vybaveno taxametrem jedině tehdy, pokud je přeprava poskytovaná na základě předem uzavřené písemné smlouvy, jejíž kopie musí být ve vozidle. I vozidlo bez taxametru navíc musí být kromě smluv vybaveno dokladem o oprávnění k podnikání, aktuálním výpisem z evidence vozidel taxislužby a průkazem řidiče taxislužby.

Řešením je zpřesnit definici příležitostné osobní silniční dopravy v § 2 zákona o silniční dopravě, aby bylo zřejmé, zda služby sdílené ekonomiky v oblasti dopravy spadají pod tento typ dopravy, nebo zda se jedná o regulérní taxislužbu. Služby sdílené ekonomiky v dopravě lze pro účely zákona odlišit od klasické taxislužby zejména tím, že jsou poskytovány příležitostně.
Regulovat služby typu Airbnb je vhodné například zakotvením zákonného zmocnění (v zákoně o obcích, zákoně o místních poplatcích, případně speciálním zákoně) pro obce k vydávání obecně závazných vyhlášek omezujících poskytování sdíleného ubytování na území obce. Na základě tohoto opatření by pak mohly obce regulovat sdílené ubytování na svém území obdobně jako v zahraničí a omezit sdílené ubytování např. na určitý počet dní v roce (zavedeno v Amsterodamu a New Yorku), na určitý počet hostů s ohledem na velikost nemovitosti (zavedeno v Amsterodamu), nebo na nemovitosti splňující určité standardy (zavedeno v Barceloně, kde nemovitost musí splňovat předepsané požadavky).

Uvažovat lze také o přijetí novely zákona o místních poplatcích, která by umožnila, aby místní poplatky mohli vybírat a odvádět přímo zprostředkovatelé sdíleného ubytování, jak Airbnb činí v jiných světových městech. Dle současného znění zákona o místních poplatcích by musel každý ubytovatel zprostředkovatele k odvodu poplatku nejprve zplnomocnit a zprostředkovatel by následně musel při každé platbě poplatku uvádět konkrétní ubytovatele, v jejichž zastoupení místní poplatek platí. To představuje natolik velkou administrativní zátěž, že je téměř nemožné, aby zprostředkovatelé v čele s Airbnb za současného znění zákona o místních poplatcích na něco takového přistoupili. Cílem novelizace zákona o místních poplatcích by tedy mělo být nalezení realistického řešení, které placení poplatků zjednoduší a umožní rovněž efektivnější kontrolu, ať už půjde o odvody s informací o konkrétní transakci anebo o odvody hromadné. Kromě novelizace zákona o místních poplatcích by pro navrhovaný postup byla zapotřebí také dohoda se zprostředkovatelem.