Právě Ivanov patrně zůstal v české paměti jako autor nejznámější monografie o atentátu na Protektora. Tu ovšem Miloš Jenšík při psaní vlastní knižní analýzy Anthropoid kontra Heydrich (2020, první verze 2011) zužitkoval pouze stopově a za skutečného svého guru má od mládí historika Jaroslava Andrejse.

A realita okolo atentátu? Je letitou záhadou. Už ešalon svazků se jí obírá. Jak vlastně mezi nimi udržet balanc? Jenšík to poměrně zvládl a nemůže ani být osočován ze senzacechtivosti. Leda v tom, že nepopírá podezřelé přehmaty, jichž se atentátníci dopustili.

Po úvodní sekvenci - o boji v Resslově ulici – u něj teprve následují kapitoly Šelma, jež vystoupila z moře (což je Heydrichův portrét), Proč Gabčík nestřílel? (A jiné otazníky) a Účet ze smrt hromadného vraha.

Itinerářem pro veškerá díla o Heydrichově konci je ovšem opravdu už reportáž Jaroslava Andrejse (1908-2002) Heydrich, je to Heydrich! (1946-1947), jejíž definitivní verzi Smrt boha smrti Andrejs zveřejnil teprve 4 roky před smrtí, až roku 1998. Čerpal z archivu zpravodajského oddělení exilového ministerstva národní obrany v Londýně, a jak Jenšík přiznává, právě Andrejsův fascinující text se mu v dětství zadřel pod kůži. V časopise Květen ostatně šel na dračku, ba konkuroval Vpředu s Rychlými šípy. Má, pravda, mezery a obsahuje nezodpovězené otázky.

Proč například šlo do výsadků nad českým územím tak málo důstojníků a byli využiti jen poddůstojníci?