Unijní formy recyklace v praxi často fungují tak, že občané a firmy třídí např. PET lahve. Do Brusele národní vlády vykazují, kolik se jich vytřídilo. A pak to nějaká firma za mastný poplatek a ze státního rozpočtu vyveze mimo EU. Donedávna takto jezdily k vyhození do přírody v Číně stovky milionů tun „petek“. Nyní už to není možné, protože čínská vláda dovoz PET odpadu zakázala.

U železného šrotu doposud recyklace funguje podobně. Když se stane, že loď nadnárodní korporace ovládané třeba německým managementem, registrovaná v Eritreji, plující pod panamskou vlajkou, která je zamořená azbestem a je jí tudíž zakázáno vplouvat do přístavů v EU, je odeslána k recyklaci do Pákistánu. Recyklace probíhá tak, že po vyplněných příslušných papírů pro Brusel je loď převedena na jinou firmou se sídlem na Kajmanských ostrovech. Ta najme posádku, aby s lodí v Pákistánu najela na břeh. Opuštěný vrak plný rakovinotvorného azbestu na pobřeží rozebírají chudé děti pro firmy místních „byznysmenů“.

Nyní v rámci Zeleného údělu však jde ocelářskému průmyslu „z tlustých do tenkých“. Podle zástupců Evropské asociace ocelářů EUROFER, s nimž jsem jednal, mají italské ocelárny odstávky kvůli vysokým cenám energií. Většina železáren a oceláren v Belgii, Lucembursku a Holandsku nevyrábí, protože do nich v rámci protiruských sankcí přestala proudit železná ruda. V Německu byla řada hutních provozů odstavena kvůli vysokým cenám emisních povolenek, které musí platit kvůli používání uhlí k tavbě železa.