Samozřejmě je toho více. Největší děs je jímá, že by Mayovy knihy a filmy, které jsou podle nich natočeny, mohly zraňovat city „Native Americans“, protože zlehčují genocidu původního obyvatelstva Ameriky. Podezřívám je ovšem, že knihy nečetli, možná viděli něco z filmů, které zachovávají Mayův étos o přátelství mezi lidmi různých etnických skupin a národů – slovo rasa už se nesmí používat, to by bylo rychlé nahlášení. Ale tak on to tehdy myslel. Ať už četli nebo nečetli, nic nepochopili.

Knihy Karla Maye nesou především velké humanistické poselství. Přátelství na život a na smrt a odpor k zabíjení především. Samozřejmě jsou knihy částečně poplatné době, ve které vznikly. Ale jak píše německá Společnost Karla Maye v textu petice, kterou přikládám v komentářích, jako samouk se Karl May značně vyšvihl nad tehdy běžné vnímání „divochů“ a viděl v nich především rovnocenné lidi a respektoval je. I řeči o zlehčování genocidy jsou stejně marné jako řeči o rasismu a svědčí o neznalosti Mayových děl. Opět vyjímám z textu petice: „Je nesporné, že země, kterou obývali, patřila jim; byla jim vzata. Každý, kdo četl historii ‚slavných‘ dobyvatelů, ví, jaké proudy krve tekly a jaká zvěrstva se stala.“ (Karl May: Winnetou, Rudý gentleman, 1. vydání, Freiburg i. B. 1893, str. 3)

Celá diskuse trvá v Německu už pár let a točí se kolem teorie, že nikdo si nesmí přivlasťnovat jinou kulturu. Tj. že ve filmech o „Indiánech“ smějí hrát pouze nativní Američané. Karl May, jehož odkaz je populární především v Evropě, se z této škatulky vymyká a to tím, že více než po sto let je součástí středoevropské kultury. Přivlastnili jsme si Vinnetoua a ani se za to nestydíme.