A že poté, co byl upozorněn na chybnou citaci, nechává lustrovat Peroutku jakýmsi mluvčím, místo toho aby chybu prostě přiznal, je k Peroutkovi hodně nezdvořilé.
Články Ferdinanda Peroutky z roku 1939, kdy byl nejprve v březnu zatčen na několik dní a pak v září odvlečen na 6 let do koncentračního tábora, vyjadřují tíhu doby, nikoli názorový posun autora.
Koncem dubna 39 napsal Peroutka do Přítomnosti úvodník k padesátinám Adolfa Hitlera. Spíše než strachu, jsme při čtení svědky marnosti, s níž se v beznadějné situaci Peroutka mezi řádky pokouší minimalizovat nenapravitelnou škodu.
Je to věčně se opakující dilema autora, který v nesvobodných poměrech volí mezi chůzí po tenkém ledě a mlčením, přičemž obé je špatně. Pavel Tigrid napsal, že „Peroutka byl z posledních, kdo by tvrdil, že on sám měl vždy pravdu, že se nemýlil a že nenapsal leccos, co raději nemělo být nikdy napsáno“.
S přihlédnutím ke kontextu se ovšem Peroutka i v textech, které neměly být nikdy napsány, řídily vnitřním hlasem, který byl nezávislý na politické objednávce. Právě Peroutkova nechuť k závislému myšlení z něj učinila autora, který se stal následování hodným vzorem.
Slávka Peroutková vzpomíná, jak jí v nemocnici krátce před smrtí řekl: „Mým životem prošly tři mocnosti: nacisti, komunisti a Amerika. Všechny tři mi svým způsobem znemožnily práci.“
Právě to je ovšem pro novináře, který hledá pravdu, padni komu padni, nikoli způsob jak posloužit mocným, anebo se přidat k dobovému vkusu, ta nejlepší reference.
Ferdinand Peroutka byl výjimečným novinářem, jakých v žádné době není mnoho, o dnešku ani nemluvě.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
