Těžší je posoudit, jak se papeži Františkovi vedle vylepšení obrazu církve navenek podařilo také změnit ji uvnitř. Církev je hierarchická instituce, ve které nepřipadá v úvahu kritizovat šéfa. Nejde jenom o dogma neomylnosti, anebo o nástupnictví po svatém Petrovi, v jehož smyslu je papež vyslancem Boha na zemi. Poslušnost papeži je především spontánním projevem důvěry věřících, projevem jejich autenticky nekritické veskrze pozitivní emoce. 

Co si o Františkovi hlásajícím chudou církev pro chudé myslí církevní představitelé, uvyklí pompézní obřadnosti a životu na vysoké noze, lze soudit pouze z toho, jak v praxi následují či nenásledují jeho příkladu. Že papežovi neprotiřečí, neznamená, že jeho názory sdílejí. Když František odmítl ve Vatikánu obývat luxusní papežské apartmá, neslyšeli jsme o tom, že by církevní hodnostáři po celém světě začali houfně opouštět své honosné paláce a rezidence. Podobně se nezdá, že by se vesměs konzervativní teologové nechali inspirovat Františkovou kritikou asociálnosti kapitalismu.