Baviči jsou na stav humoru v populaci logicky citliví, neboť společnost, která se chová prudérně, nebývá dobrým publikem. Otázkou ale je, zda zábavy ubývá kvůli ztrátě smyslu pro humor. Problém může být i v současné zábavě, jež nebude ochromena pouze politickou korektností, ale také politickou angažovaností bavičů. Jsou vtipy, které pobaví polovinu populace, zatímco tu druhou pohorší. Stává se to například, když humor spočívá v zesměšňování politika, kterého jedni nemohou ani cítít, zatímco jiným mluví z duše.

Jednou jsem se zeptal Milana Markoviče, jestli podle něj existuje něco, o čem se nežertuje. Chvíli přemýšlel, a pak řekl, že dětská smrt. Přesvědčení, že žertovat lze prakticky o čemkoli, je podstatou humoru černého, který nerespektuje žádná tabu. Tolerance černého humoru je spolehlivým testem obecné svobodomyslnosti. Oficiální zábava končí tehdy, když je černý humor z veřejného prostoru vykázán do privátu, tedy mezi lidi, kteří se baví na úkor médií, se kterými není žádná sranda.