Kdo je tedy překvapen dlouhým obdobím naprostého sucha, anebo naopak povodní, jenom tím přiznává svou neinformovanost o masivním tání ledovců anebo o skleníkovém efektu. Bez ohledu na to, zda a jakou měrou se na klimatických změnách podílí člověk, je čas tuto novou situaci pragmaticky řešit. Už nejde o to, zda jsme schopni změnám klimatu zabránit, ale jak se jim přizpůsobit.  

 

Předně je třeba vzít na vědomí, že co jednou bylo pod vodou, určitě bude ohroženo i v blízké budoucnosti. Není-li možné jednou zaplavené místo ochránit hrázemi, či bariérami, nemá smysl na něm stavět a je třeba ho opustit. Opravy a rekonstrukce v takových lokalitách jsou jenom vyhazováním peněz a plýtváním silami. Tam, kde je možné předejít hrázemi velkým škodám, je naopak třeba je budovat okamžitě. Už není na co čekat, příští povodeň není hrozba, nýbrž jistota.  

 

Extrémům počasí se musíme přizpůsobit také psychicky. Pokud jsme v minulosti byli zvyklí, že když zasadíme, budeme také sklízet, do budoucna bychom měli být případnou sklizní mile překvapeni. Normálním se stane, že vinou počasí vyjde naše práce na zahrádkách či v sadech nazmar. V budoucnu budeme slavit, neomrznou- li rozkvetlé ovocné stromy, nepostihne-li jahody hniloba, nedojde-li ve studni voda. Zkrátka pokud se extrém stává normou, pak všemu, co nám dosud připadalo samozřejmé, náleží statut výjimečnosti.  

 

O povodni, která nás právě postihla, víme díky všudypřítomným médiím naprosto všechno. Vedle užitečných informací jsme ovšem konzumovali i spoustu lidských příběhů, reportáží o tom jak se lidé velké vody bojí, jak velká voda ničí a jak se pak musí uklidit. Média povodeň setrvačně vylíčila jako velké překvapení. Pravdou bohužel je, že šlo o povodeň zcela běžnou.