Omezili se na výzvu vládě, aby tato požádala Norsko o vysvětlení případu. Předem se přitom ví, co Norsko odpoví, tedy že se politici do rozhodování nezávislé sociální služby vměšovat nebudou a tato že se s naší vládou bavit nebude.

To, na čem našemu státu, respektive politikům, kteří ho zastupují, nejvíce záleží, jsou dobré diplomatické vztahy s Norskem, které nemíní pokazit kvůli dvěma dětem odebraným nějaké matce. Přitom jelikož je v Norsku odebírání dětí rodičům běžná praxe a důvody, proč se tak děje jsou v řadě případů nejen přehnaně přísné, ale dokonce absurdní, vyvolat mezinárodní konflikt by nebyla žádná chyba, nýbrž naopak správná a potřebná věc.

Z řady příkladů je zřejmé, že Norové z lásky k dětem vytvořili obludný systém špehování a donášení, ve kterém sociální služba disponuje obrovskou mocí, která jde ruku v ruce s nekontrolovatelností a beztrestností. V nebezpečí nejsou pouze děti cizinců, ale také těch Norů, kteří jsou uzavření a v jejich okolí se za ně v případě udání na špatné zacházení s dítětem nikdo nezaručí, respektive neřekne „jsou to hodní lidé, kteří mi pomohli, a nikdy jsem neviděl, že by se k dětem chovali zle…“