A jde o to, kdo ty peníze bude rozdělovat a komu se tedy budou diskrétně odvděčovat podnikatelé, kteří od Prahy dostanou zakázky. Na pražské radnici se nerozhoduje o tom, zda hlavní město vykročí doprava anebo doleva, zda bude Praha v příštím volebním období socialistická, kapitalistická, liberální či komunistická. Rozhoduje se o investicích, tedy o tom, co se pořídí, od koho a za kolik. Tím se mimochodem vysvětluje, proč koalici může sestavit každý s každým – peníze nikomu nesmrdí. A rovněž se samozřejmě každý s každým může o peníze servat.  

 

V komunální politice více než v politice tak řečené velké platí, že moc nezaručuje pouze volební výsledek, ale také koaliční potenciál. ODS v Praze je zvyklá mít primátora a hlavní slovo. Proto se po volbách, ve kterých nevyhrála, spojila s třetí ČSSD, neboť v této koalici tahala delší slámku. Když pak Bohuslav Svoboda za zády svých vlivných spolustraníků zorganizoval radniční intriku, vyšplouchl sociální demokraty a objal se s TOP 09, Občanským demokratům v pravicové koalici zůstal větší vliv, než připadl partnerům, kteří je přitom ve volbách porazili. To pochopitelně v TOP 09 nelibě nesli. ODS nakonec přišla o primátora a možná i o místo u zlatého pražského žlabu nikoli proto, že Kalousek chce být lídrem na pravici, nýbrž kvůli své chamtivosti, když se ODSce nechtělo s nikým příliš dělit o kořist.  

 

Aby se toto pražské volební období dobře přednášelo studentům politologie, zbývá ještě uzavřít kruh. Po té co zradila ODS TOP 09, a následně i ČSSD, a pak TOP 09 zradila ODS, měla by ještě ČSSD zrádně nechat na holičkách zrádnou TOP 09. Aby si náhodou volič u následných předčasných voleb naivně nemyslel, že volí mezi dobrem a zlem, anebo mezi zlem větším a menším. V Praze se totiž s ohledem na čtyřicetimiliardový rozpočet volí klientelismus a korupce, ať už voliči dají hlas kterékoli ze stran, co v tom umějí chodit, respektive tunelovat.