Ale, vedle těchto, dnes již klasických médií, si můžeme obstarat informace na internetu, popřípadě zeptáním se někoho, kdo tam byl, ale i též vycestováním nás samotných na exponované místo, a srovnávat toto naše poznání s tím, které nám je předkládáno. Nabývám stále více dojmu, že o možnosti získání informací mimo média, zapomněli informovat profesionální redaktory a publicisty, nebo je jim zcela lhostejná, až ukradená. Potom se nestačíme divit, co všechno je nám předkládáno, abychom tomu uvěřili a chovali se, jak někdo potřebuje.

Skutečnost, že někdo něco haní a jiný chválí, je normální. Za věc horší však považuji způsob vedení této diskuze a užívání některých argumentů. Hlavně pak, že diskuze přestává už být prostředkem k výměně názorů, ale stále více je jejím cílem označení nepřítele a nalezení nepřítele, co stojí v pozadí a kterému je ten či onen názor prý na prospěch. Z partnera při diskuzi se stal protivník a všechny prostředky jsou dobré, k jeho potření. Nevím proč, ale vybavila se mi nějak automaticky tvrzení, spíše postuláty, pronášené po převratu v roce 1989, a také jak byly a jsou během času naplňovány.

Starší čtyřiceti let si jistě vzpomenou na ústřední hesla, uváděná tehdy při každé  příležitosti. Uvádím jen některá z nich, „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, „nejsme jako oni“, „díky EU a NATO jsme ušetřeni válek“, „západ (myšleno politicky) nám pomůže“, také jak budeme mít právní stát, a řada dalších, která vyvolávala domněnku, že vše půjde samo, lidé k sobě budou ohleduplní a slušní, protože je tomu tak údajně v těch státech, které nás nyní berou mezi sebe, jako rovnoprávného partnera, pravidlem.

Poznaná skutečnost byla ale hodně odlišná. Prakticky od devadesátých let je část naší armády nasazována takřka stále někde ve světě. Pokud to byla polní nemocnice nebo protichemická jednotka, dalo se s tím smířit. Ovšem tomu tak už dávno není. Místo toho jsme se dozvěděli, že existuje humanitární bombardování, na co nepřišel ani Jaroslav Hašek ve Švejkovi, nebo J. Heller v Hlavě XXII. Bombardování směřovalo proti Srbům při rozpadu Jugoslávie. Nakonec byli i odsouzeni jako váleční zločinci Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu z bývalé Jugoslávie, patrně jen náhodou, prakticky jen Srbové. Humanitárním bombardováním se soud nesměl zabývat, protože jej provádělo NATO, ale ani se nesměl zabývat obchodováním lidskými orgány zajatých Srbů, prováděném Kosovo albánskou mafií a UCK.  

Později byla válka kvůli ukrytým zbraním hromadného ničení, které by se hledaly dodnes, kdyby po válce nedošlo k přiznání, že došlo k drobnému omylu tajných služeb USA, tyto zbraně v Iráku nebyly a ani Sadám Hussain nerozpouštěl lidi ve vaně s kyselinou.