Není patrně nikoho v téhle zemi, kdo by Adolfa Borna neznal, kdo by se nesetkal s jeho tvorbou – ať už prostřednictvím knižních ilustrací, animovaných filmů či volné grafiky. Platí to přinejmenším od poloviny padesátých let a bude to ještě dlouho platit, navzdory tomu, že s námi Adolf Born už od neděle fyzicky není přítomen. Jeho stopa v české kultuře je nepřehlédnutelná.

Ostatně k domácí tradici se Born sám hlásil, když vypočítával své výtvarné zážitky z dětství: „Okouzlení Alšem, v němž vidím klasika, pak Josefem Ladou, který mne uchvacoval svou radostnou rozverností. A konečně v mládí na mne podnětně působil Zdeněk Burian schopností vytvářet romantické ovzduší sugestivně doplňující líčené příběhy.“ Když mu jednou nabídli, aby ilustroval Haškova Švejka, odmítl – právě z úcty k Ladově kongeniálnímu pojetí. „Nemohou být jiné ilustrace než Ladovy,“ řekl rezolutně. A jinde pravil: „Jedním z ilustrátorů, kteří mě v mládí oslovili, je Luděk Marold. Vynikající ilustrace pro francouzské časopisy – akvarely a lavírované kresby. Mistr svého oboru.“

V médiích se při zprávě o Bornově odchodu začalo připomínat zejména vizuální autorství Macha a Šebestové. Jistě, ty postavičky a jejich příběhy jsou úžasné, ale zdaleka nejsou jediné. A je nespravedlivé redukovat Bornovu tvorbu na pár notoricky známých příkladů. Podstatnější je totiž, že Born stvořil celý svět, v němž je nám dobře. Proč? O důvodech kdysi psal Miroslav Horníček: „… protože spojuje fantastické s humorným, protože ono fantastické je současně lyrické a ono komické není jen děláním legrace, ale názorem, úhlem pohledu, svébytnou a svéprávnou skutečností.“ A dodal: „Tady je skoro všechno možné a všechno se tu děje.“ Přesto má ten svět vnitřní řád. „V dnešním světě čipů, klipů, chatů, informačního surfování, jehož výsledkem je informační entropie, máme najednou před sebou svět vazeb, souvislostí, řádu a harmonie,“ prohlásil o Bornově díle kunsthistorik Ladislav Kesner starší.

Bornův svět, stvořený z dobře poznaných elementů vrcholného umění minulosti a z humorně kritického odstupu od momentální reality (Hrabal kdesi o Bornových obrázcích říká, že „se staly ironickým svědomím našeho věku“), byl a je přístupný všem. Autor do něj zval prostřednictvím těch nejdemokratičtějších kanálů – knižní a novinové kresby, kinematografu, grafického tisku, který nemá jen jeden výlučný originál...

Born ilustroval stovky knížek, podílel se na desítkách animovaných filmů, vytvořil stovky grafik... Byl nadmíru pracovitý. A zároveň poctivý v uměleckém řemesle jako málokdo. Svědčí o tom například jeho přístup k ilustracím historických či exotických příběhů, které mu zdánlivě dávaly neomezenou volnost. „Jednou mi byla předložena povídka, která vyprávěla příběh z napoleonské doby. Tehdy jsem se naučil vyhledávat, jak vypadaly uniformy té doby. Když jsem ilustroval Tři mušketýry, musel jsem si ověřit typy bot a ozdoby na kabátcích. V případě Portose, známého šviháka, jsem musel vše ještě gradovat, abych jeho šviháctví zdůraznil,“ říkal při přípravě knihy Bornova čítanka. A dodal: „Je třeba najít způsob, jak převést řeč třeba z osmnáctého století tak, abych respektoval dobu a autora, ale přitom obojí posunul do svého světa. Vymyslet všechno tak, aby lidé poznali, že je to Bornův styl.“