Před několika dny se kardinál Burke, jako již mnohokrát předtím (například kritikou papeže Františka) pustil v rozhovoru pro Religion News Service na tenký led. Vyvolal tím poprask a pochopitelně se od něho mnozí jiní preláti ihned distancovali.

Černá ovce

Kardinál Raymond Burke patří mezi hrstku statečných konzervativních církevních hodnostářů se silným vztahem k tradici. Nejen, že se v rámci svého manévrovacího prostoru snaží vycházet z autentické katolické nauky, kterou většina současných kněží buďto vytěsnila, nebo jim byla v seminářích přímo odepřena. Navíc podporuje tradiční liturgii a v našem kontextu především: připomíná to, co všichni, kdo před tím zcela nezavírají oči, nutně musejí vidět: pravou povahu nekřesťanských kultur a náboženství, islámu především.

Učí nás historie i současnost, máme k dispozici nepřeberné množství srozumitelných výkladů o podstatě této militantní nábožensko-politické ideologie. Přesto, když dnes někdo z řad Církve, která proti zkáze z východu po celá staletí stavěla hráze a má s ní mnohačetnou zkušenost, vystoupí s ještě celkem opatrnou kritikou islámu, sesype se na něho lavina kritiky. To (kromě mnoha jiných věcí) jen dokazuje, v jak hluboké krizi se dnes Církev nachází.

Přitom neřekl vlastně nic nového - ani nic, co bychom nevěděli. V první řadě zdůraznil, že islám je v podstatě forma totalitní vlády. Pustil se do kritiky katolických vůdců za to, že ve své zbabělé toleranci považují islám za rovnocenné náboženství vedle křesťanství.

Tento blud se po Druhém vatikánském koncilu a poté v dalších letech velmi rozšířil. Přispěl k tomu velkou měrou také Jan Pavel II., jenž se neblaze proslavil líbáním koránu a pořádáním mezináboženských setkání v Assisi. Tento postoj dokonale zapadá do všeobecné liberalizace a relativizace hodnot, kdy se vlastně ani nemáme kolem čeho semknout a co bránit.