Politické strany tvořící vlády deset let nevyužily možnosti dosud platného a v podstatné části účinného zákona a dnes neříkají celou pravdu, když tvrdí, že v případě nepřijetí novely služebního zákona nastanou některé skutečnosti až prvního ledna. EU nás také kritizuje proto, že zákon není aplikován, nikoliv za to, že neexistuje.

Posuďme tedy současný stav bez ohledu na proklamace politiků tak, jak v právním řádu jsou. Pokud jde o útvar, který je honosně nazýván generálním ředitelstvím státní správy tak ten je v právním řádu platně a účinně vymezen zákonem č. 219/2002 Sb., tím byl změněn též kompetenční zákon a ke dni 28. 5. 2002 se dosavadní Úřad vlády České republiky (dále jen „ÚV ČR“) stal ústředním správním úřadem, jehož organizační jednotkou je též generální ředitelství státní služby. Žádný nový superúřad, jak ho opozice vykresluje ale pouhý odbor na Úřadu vlády, který je vyčleněn z pravomoci vedoucího úřadu a svěřen generálnímu řediteli. Nemístný pojem „superúředník“ je tedy zcela irelevantní a kompetenčně neodpovídající. Účinnost této části nebyla některak dotčena opakovaným odkládáním plné účinnosti zákona a platí celých deset let. Pouze žádná z dosavadních vlád nevyužila možnost k realizaci přistoupit. Proto též dosud nedošlo ke jmenování generálního ředitele státní služby a tím i potažmo ke jmenování státních tajemníků a personálních ředitelů v ministerstvech a v ÚV ČR. Po opakovaném odkládání plné účinnosti služebního zákona byla činnost Generálního ředitelství státní služby postupně utlumována a po nástupu pravicové vlády byl tento útvar na ÚV ČR nakonec zcela zrušen. Zákon však změněn nebyl a tak se dal vcelku jednoduše „oživit“.

Ostatně též tím, že v prováděcí legislativě se od 1.1.2015 nevyžaduje při jmenování ministra, aby tento předložil lustrační osvědčení, jak včely na med novináři atakují politiky a vytváří mediální obraz ohromného konfliktu, spekulují o nebezpečí vlády úředníků a řeholi chudáků ministrů, kteří budou zcela bezmocní ve svých úřadech. Takový obraz je falešný ale mediálně vžitý natolik, že již nikdo nezkoumá pravou podstatu věcí.