Politické strany tvořící vlády deset let nevyužily možnosti dosud platného a v podstatné části účinného zákona a dnes neříkají celou pravdu, když tvrdí, že v případě nepřijetí novely služebního zákona nastanou některé skutečnosti až prvního ledna. EU nás také kritizuje proto, že zákon není aplikován, nikoliv za to, že neexistuje.

Posuďme tedy současný stav bez ohledu na proklamace politiků tak, jak v právním řádu jsou. Pokud jde o útvar, který je honosně nazýván generálním ředitelstvím státní správy tak ten je v právním řádu platně a účinně vymezen zákonem č. 219/2002 Sb., tím byl změněn též kompetenční zákon a ke dni 28. 5. 2002 se dosavadní Úřad vlády České republiky (dále jen „ÚV ČR“) stal ústředním správním úřadem, jehož organizační jednotkou je též generální ředitelství státní služby. Žádný nový superúřad, jak ho opozice vykresluje ale pouhý odbor na Úřadu vlády, který je vyčleněn z pravomoci vedoucího úřadu a svěřen generálnímu řediteli. Nemístný pojem „superúředník“ je tedy zcela irelevantní a kompetenčně neodpovídající. Účinnost této části nebyla některak dotčena opakovaným odkládáním plné účinnosti zákona a platí celých deset let. Pouze žádná z dosavadních vlád nevyužila možnost k realizaci přistoupit. Proto též dosud nedošlo ke jmenování generálního ředitele státní služby a tím i potažmo ke jmenování státních tajemníků a personálních ředitelů v ministerstvech a v ÚV ČR. Po opakovaném odkládání plné účinnosti služebního zákona byla činnost Generálního ředitelství státní služby postupně utlumována a po nástupu pravicové vlády byl tento útvar na ÚV ČR nakonec zcela zrušen. Zákon však změněn nebyl a tak se dal vcelku jednoduše „oživit“.

Ostatně též tím, že v prováděcí legislativě se od 1.1.2015 nevyžaduje při jmenování ministra, aby tento předložil lustrační osvědčení, jak včely na med novináři atakují politiky a vytváří mediální obraz ohromného konfliktu, spekulují o nebezpečí vlády úředníků a řeholi chudáků ministrů, kteří budou zcela bezmocní ve svých úřadech. Takový obraz je falešný ale mediálně vžitý natolik, že již nikdo nezkoumá pravou podstatu věcí.

A tak se situace dramatizuje. Opozice, především pravicová, nutně potřebuje zvrátit negativní vývoj preferencí, odklonit veřejné mínění od minulých hříchů všech Drábků, Julínků, Kubiců, Nečasů, kauz ProMoPro, prostě nekonečné řady malérů a nepopulárních opatření. A dík mediálnímu klišé včerejší němé tváře začnou hořet nadšením a burcují před největším ohrožením demokracie, snad poprvé aniž by takovou katastrofu spojili s komunisty, což je jejich oblíbené téma. Stačí však věcný pohled na věc a vše se jeví jinak, naopak zmatené řeči politiků ztrácí význam.

Předně onen pojem „politický náměstek“ nahraďme pojmem „náměstek jmenovaný ministrem“. Jde v podstatě o to, zda kromě dodnes „náměstků jmenovaných ministrem“ budou též kariérní náměstci, částečně či zcela neodvolatelní. Je-li na ministerstvu nevyšší organizační složkou sekce, pak v jejím čele by měl být úředník ve služebním poměru, vrchní ředitel, sekční šéf. Ten je oním nejvyšším úřadníkem, ovšem titul náměstek by mít neměl.

Základním kamenem demokracie je soutěž politických stran, které přesvědčují o svých vizích na řízení státu a společnosti. Prakticky všechny strany si k programovým účelům vytváří odborné zázemí, komise. Smysl členství v jakékoliv straně bývá dán u mnohých členů také tím, že se snaží prosadit v ideově blízké straně svůj odborný názor a je tedy logické, že když strana s programem u voličů uspěje, chce program realizovat. Byl jsem ve své životní historii náměstkem ministra pro místní rozvoj pro bytovou politiku a ohrazuji se proti tomu, že proto, že jsem byl též šéfem bytové komise ČSSD, jsem byl politický náměstek, „co si češe pěšinku“. To je přece hloupost. A takových kolegů v těchto postech bylo a je mnoho. Že tu a tam, více či méně, ministr jmenuje straníka neodborníka, je otázka zodpovědnosti této politické strany a její masochismus – takový člověk nic neprosadí a strana na to doplatí.

Ovšem pokud strany prosazují pojem „politický náměstek“ jako funkci dozírací, pozorovací, jako náměstka-pomocníka ministra, hlídače informací pro koaliční partnery (tři už jsou dav) tak mě připomínají „zástupce pro věci politické“, ideology, a vskutku darmožrouty. Snahou mít všude své lidi bez ohledu na volební výsledek vynikají lidovci, takže proto tyto posty tak hájí.

Doufám jen, že jde opravdu o významový posun a že jde vždy o náměstky odborné. Ostatně dosavadní úprava počítala s tím, že jmenovaný ministr jmenuje náměstky, šéfa svého sekretariátu, tiskového mluvčího a poradce, po konzultaci s ním bude generálním ředitelem jmenován státní tajemník. To je vše a tak bych to ponechal i nadále. Depolitizace státní správy je právě v hranici od sekčních šéfů dolů. Na zmíněném MMR bylo v roce 2002 až 2004 z 505 zaměstnanců nově jmenováno asi 200. Tato praxe musí skončit, to je smysl služebního zákona.

Zbývá dodat, že zrušení odboru na Úřadu vlády a funkce generálního ředitele je zbytečně nafouklá kauza. Honosný titul „generální ředitel státní služby“ může být nahrazen jakýmkoliv jiným, jde přece o jeho roli v systému, kompetence. Logika jmenování prezidentem na návrh vlády je zcela obvyklá u sumy úřadů a nevím, proč se jí opozice bojí. Větší obavy bych měl z přesunutí ředitelství státní služby na vnitro, po vzoru Bulharska či pobaltských republik. Superministerstvo vnitra spolklo v minulosti za Langera ledasco, třeba informatiku – a stav IT je tunel či důkaz neefektivity. Ministr Chovanec je dynamický člověk, ale ministrem nebude na věky věků. Když ne jinde, pak je třeba vymezit vztah náměstka pro státní službu, jeho podřízenost či nepodřízenost ministrovi vnitra, jeho roli metodickou, koncepční, vzdělávací apod. Tento „úkrok stranou“ ve mně budí větší rozpaky, již také proto, že se najednou na vnitru objevují protagonisté nedůvodné kriminalizace politické opozice jako Jaroslav Hruška.

Zaklínat se uzavřenými dohodami ve jménu zítřků, i když vím, že prosazuji nejasnou vizi je nesprávné. Čas to jasně ukáže. Kompromis i dohoda nejsou ošklivá slova, stejně tak jako napravit omyl není ostuda. A především je třeba dávat pojmům správný obsah a nehýřit slovy bezobsažnými jako je „politický náměstek“, který vlastně neexistuje. A pokud ano, tak ke škodě politických stran, nikoliv jako chyba systému.