Náklady za ubytování (není to nájemné ve smyslu práva) pak dosahují velice vysokých částek, mnohdy přes 20 000 Kč, ačkoliv nájemné v té které obci či městě je často až třikrát nižší. Přesto se hovoří o tom, že legislativní návrhy lze čekat až koncem roku. Je situace opravdu taková, že si můžeme dovolit neustálé odklady? Přinejmenším je to "rozpočtově neodpovědné", milá vládo, protože je to zbytečně drahé.

Ubytovny nejsou nic překvapivého a jejich vznik je pouze výsledkem situace na bytovém trhu. Své zkušenosti s nimi měla a má řada zemí. Vznikají všude prakticky ve stejné logice. Že si exekutiva tohoto problému dlouhodobě nevšímá, je jen katalyzátorem této situace. Proč?

Po roce 1990 poměrně nesnadno vznikalo tržní prostředí i v bytové politice státu. Státní byty byly bezplatně, na územním principu, převedeny do majetku obcí, byly přijaty právní normy pro poskytování hypoték, stavební spoření, velice opožděně se zahájila deregulace nájemného, nuceně se transformovala bytová družstva, která dle zájmu svých členů byla povinna převádět byty do vlastnictví členů. Povětšinou se tak ale dělo nesystémově, na základě poslaneckých iniciativ. Tak vznikla většina právních norem, zákon o vlastnictví bytů apod. Bytová družstva přestala plnit roli neziskového bydlení, obce svůj bytový fond zprivatizovaly.

Již tehdy nás zahraniční experti upozorňovali, že: tato cesta je v zásadě správná a možná, ale pamatujte, že tržní pravidla nesmíte vpustit tam, kde působit nemají, do oblasti sociálního bydlení. Zdůrazňuji slovo „nemají“ což neznamená, že tržní pravidla zde působit nemohou. Naopak. Existence ubytoven s vysokými náklady na ubytování je výsledek působení pravidel trhu. Proč?

Potřeba ubytovat lidi na okraji společnosti objektivně existuje. Pokud stát nevytváří pro sociální bydlení rozumná pravidla, pak se realizují na tržním principu.