Lze definovat určité sektory v tomto rámci:

• Obecní bydlení je nyní považováno za státní (veřejný) sektor a podléhá přísným vládním omezením výdajů a nařízením, které brání zneužití této formy bytové výstavby v komerčním sektoru.
• Tradice mají „místní bytové společnosti“, „obecní bytové společnosti“ nebo „společnosti řízené nájemníky“, družstva, které mohou zakládat i místní úřady.
• Pokud si některé z těchto organizací v rámci „dobrovolného bytového sektoru“ přejí získat vlády či obce státu dotace na výstavbu nebo opravy, je třeba, aby se registrovaly prostřednictvím státem zřízeného výkonného orgánu, tzv. „Bytové korporace“ (Housing Corporation), který zodpovídá za poskytování veřejných prostředků, kontrolu a regulaci, staly „registrovaným pronajímatelem sociálního bydlení (RSL)“.

Velká Británie má necelých 60 mil. obyvatel. Více než dvě třetiny bydlí ve vlastním domě nebo bytě, něco přes 10 % si pronajímá od soukromých vlastníků, jedna šestina jsou nájemníci obecních bytů a 5 % má pronajaté bydlení od bytových sdružení.

Zavedení „kupního práva“ v roce 1980 vládou konzervativců dalo většině nájemců obecního či státního bydlení právo koupit si svůj dům s velkorysou slevou: do poloviny 90. let tak učinilo 1,2 milionu nájemců. Úmysl snížit výdaje státu se ale neosvědčil, s byty se buď spekulovalo na trhu, nebo byly zdevastovány. Stejná vláda Margarety Thatcherové tedy obnovila záhy podporu systému bytových asociací (Housing Associations), která dnes provozují cca 2,4 milionu bytů. Jen v období mezi lety 2004–2014 bylo vystavěno více než 400.000 bytů.

Na základě ustanovení zákona o osobách bez domova z roku 1977 mají místní úřady povinnost poskytnout trvalé ubytování rodinám bez domova s dětmi. Protože neměly dostatek vhodných domů a bytů, využívaly různé ubytovny a penziony.

V roce 1996 zavedla konzervativní vláda novou legislativu, která umožňuje místním úřadům vytvářet místní bytové společnosti mimo kontrolu obce a začít řešit havarijní stav. Záměrem je, aby fungovaly podobně jako městské bytové společnosti v jiných částech Evropy, například HLM ve Francii. Vláda také poskytla nějaké prostředky, aby pomohla řadě programů odstartovat. Vládní dotace na sociální bydlení jsou dostupné pouze pro neziskové pronajímatele sociálních bytů – „registrované sociální pronajímatele“ – které registruje a kontroluje Bytová korporace. Dvě třetiny bytových sdružení jsou charitativní, a proto je jejich cílem pomáhat lidem v nouzi. Zákon o bydlení z roku 1988 stanovil, že nájemné by mělo být „finančně dostupné pro lidi se špatně placeným zaměstnáním“.