Způsob, jak společnost zachází s lidmi, které zbavila možnosti o sobě svobodně rozhodovat a pohybovat se, s lidmi v zásadě bezmocnými, ukazuje na to, do jaké míry je společnost civilizovaná, do jaké míry ctí nezpochybnitelnou zásadu nedotknutelnosti důstojnosti každého člověka, tedy i člověka, ocitnuvšího se za mřížemi.

Jestliže toto platí pro výkon trestu odnětí svobody, o to víc to musí platit ve chvíli, kdy se člověk obviněný ocitl ve vyšetřovací vazbě. Zde by stát měl být dvakrát ostražitý.

Není to jen vystoupení doktora Ratha, který jako první vysoký ústavní činitel v aktivní službě koštuje, co obnáší vyšetřovací vazba, jenž mě vede k tomuto zamyšlení. Spíš je to zkušenost jedné advokátky, se níž se mi před časem svěřila. Jistá její klientka se dopustila trestného činu a skončila ve vyšetřovací vazbě. Nakonec byla nepravomocně odsouzena první instancí a má známá jí nabízela, protože se objevily nové skutečnosti, že se odvolají a dosáhnou snížení trestu u odvolací soudní instance. „Paní doktorko,“ řekla ta dobrá žena, „nechme to raději být a neodvolávejme se. Já už se do toho pekla vrátit nechci.“ Tím mínila vyšetřovací vazbu. Před možností v ní strávit ještě nějaký ten měsíc, raději přijala zhruba rok výkonu trestu navíc.

Vystoupení vězeňského tiskového mluvčí z Litoměřic, který v souvislosti s panem Rathem veřejnost uklidňoval, že poměry ve věznicích, a to i ve vazebních, rozhodně nepředstavují moderní torturu a nejsou srovnatelné s poměry, které tu vládly ještě před rokem 1989, mě jednoduše nejen nepřesvědčilo, ale utvrdilo v poznání, že odpovědní činitelé buď nevědí, co mluví, anebo záměrně předstírají, že nevědí, co mluví.