Způsob, jak společnost zachází s lidmi, které zbavila možnosti o sobě svobodně rozhodovat a pohybovat se, s lidmi v zásadě bezmocnými, ukazuje na to, do jaké míry je společnost civilizovaná, do jaké míry ctí nezpochybnitelnou zásadu nedotknutelnosti důstojnosti každého člověka, tedy i člověka, ocitnuvšího se za mřížemi.
Jestliže toto platí pro výkon trestu odnětí svobody, o to víc to musí platit ve chvíli, kdy se člověk obviněný ocitl ve vyšetřovací vazbě. Zde by stát měl být dvakrát ostražitý.
Není to jen vystoupení doktora Ratha, který jako první vysoký ústavní činitel v aktivní službě koštuje, co obnáší vyšetřovací vazba, jenž mě vede k tomuto zamyšlení. Spíš je to zkušenost jedné advokátky, se níž se mi před časem svěřila. Jistá její klientka se dopustila trestného činu a skončila ve vyšetřovací vazbě. Nakonec byla nepravomocně odsouzena první instancí a má známá jí nabízela, protože se objevily nové skutečnosti, že se odvolají a dosáhnou snížení trestu u odvolací soudní instance. „Paní doktorko,“ řekla ta dobrá žena, „nechme to raději být a neodvolávejme se. Já už se do toho pekla vrátit nechci.“ Tím mínila vyšetřovací vazbu. Před možností v ní strávit ještě nějaký ten měsíc, raději přijala zhruba rok výkonu trestu navíc.
Vystoupení vězeňského tiskového mluvčí z Litoměřic, který v souvislosti s panem Rathem veřejnost uklidňoval, že poměry ve věznicích, a to i ve vazebních, rozhodně nepředstavují moderní torturu a nejsou srovnatelné s poměry, které tu vládly ještě před rokem 1989, mě jednoduše nejen nepřesvědčilo, ale utvrdilo v poznání, že odpovědní činitelé buď nevědí, co mluví, anebo záměrně předstírají, že nevědí, co mluví.
Zapomeňme na poměry, které v českém vazebním vězeňství vládly před rokem 1989 a které tak dobře a plasticky vylíčil televizní seriál o přítelkyních z domu smutku. Tyto poměry nemohou přece být měřítkem. Jím nám opravdu musejí být podmínky, které mají vazebně stíhaní v zemích, jako je Německo, Dánsko či Nizozemí. Mírou přijatelných podmínek, v nichž má člověk snášet vazební stíhání, je právě zásada nedotknutelnosti v jeho důstojnosti. Jinými slovy – nic, na co naráží během pobytu ve vazební věznici – což nakonec platí i pro výkon trestu – ho nesmí ponižovat.
Nikde, ani v Německu není spor jedince se státem o podmínky ve věznicích jednoduchou záležitostí. I zde se stát i prostřednictvím soudů brání, seč může, a jakékoli podezření, že by snižoval důstojnost lidí uvězněných automaticky odmítá. Před časem jistý člověk, který byl vazebně stíhán ve věznici v Kolíně nad Rýnem, po propuštění z vazby a po osvobozujícím rozsudku žaloval stát pro ponižující podmínky, v nichž ho držel po třináct měsíců. U obecných soudů neuspěl. Zapravdu mu dal až soud nejdůležitější, soud ústavní v Karlsruhe. Stěžoval si na skutečnost, že toaleta v cele nebyla stavebně oddělena, jen zakryta zástěnou, a on byl nucen prožívat spoluvězňovy zvuky, kterými provázel své vyměšování. Tedy poměry podle našich činitelů zcela normální a běžné. Cítil se tak ponížen a uražen ve své důstojnosti. Ústavní soud vzkázal státu, že lidská důstojnost má přednost před trestním stíháním, a není-li stát schopen zajistit důstojné podmínky vazby, porušuje ústavu, drží-li dál takto lidi za mřížemi.
Český ministr spravedlnosti by mě nepochybně poučil, že se těžko můžeme srovnávat s bohatými Němci a že naše věznice budou odpovídat jen našim ekonomickým možnostem. Toho si je vědom i výbor proti mučení Rady Evropy, jenž u nás pravidelně koná inspekce ve věznicích a pravidelně – byť není tak úzkostlivý jako ústavní soud v Karlsruhe – ve svých zprávách opakovaně kritizuje podmínky zejména ve vazebních věznicích.
Pravda, věznice jsou dnes přeplněné. Máme tu kolem 23 tisíc vězňů. Jenže 23 tisíc vězňů, tedy přeplněné věznice, jsme měli už v roce 1999, kdy vypukla ona slavná vzpoura v několika českých věznicích. Tehdy vězeňská správa od vlády dostala nějakou tu korunu navíc, aby mohla uspokojit alespoň základní a zpravidla oprávněné požadavky vězňů.
Roční rozpočet Vězeňské služby v té době se pohyboval kolem čtyř miliard korun. Dnes je její rozpočet více než dvojnásobný.
Před tím, než nás pan ministr spravedlnosti začne opět školit, měl by si položit otázky, kam se ty miliardy navíc poděly? Inflace je rozhodně nepožrala a produktivita práce vězeňského personálu se rozhodně nijak kupředu nepohnula.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
