Udivuje mě totiž, že jsou to zvláště lidé, kteří tu dobu husákovskou zažili a jimž ukradla pořádný kus života, co nyní dávají najevo své pohoršení, ačkoli by takovým jevům měli být ze všech nás zde nejvíce přivyklí. Vždyť si vlastně svojí životní zkušeností protiřečí. Copak už tehdy netvrdili, že čurat proti větru se nevyplácí?

Namítnete, že ti, kteří si nespravedlností zažili vrchovatý kopec, budou právě těmi nejvíce přecitlivělými. Jenže na to já zas namítnu, proč jsou přecitlivělými dnes, a proč naopak nebyli tak přecitlivělými před pětadvaceti a více lety?

Když u nás po roce 1989, řečeno slovy klasika, vypukla svoboda, ujišťovali jsme se navzájem, že nyní máme jedinečnou příležitost nastolit poměry, které jako jediné zásadně nabízejí spravedlivá, protože rovnoprávná řešení, které jako jediné stavějí všechny lidi, ať jsou odkudkoli, ať vládnou tučným kontem, anebo jim vítr profukuje prázdnou kapsou, na stejnou roveň, se stejnými právy.

Přijali jsme maximu, že si jsme sice rovni v možnostech, protože ale nejsme stejní, stejně talentovaní a uzpůsobení pro to či ono, nemůžeme očekávat, že budeme mít stejně.

Jistě, za předpokladu, že k bohatství ten schopnější se dobere poctivým způsobem a že tomu, kdo zaostává, my zbývající pomůžeme, aniž bychom ho ponižovali, segregovali či mu dával jakkoli najevo, že je pro nás beznadějným outsiderem.

Husákovský režim byl nastaven opačně. Byl nespravedlivý, výsady jednotlivců měly existenciální, a ne existenční důvody, uplácet bylo pravidlem, křivdit a chovat se nespravedlivě příkazem dne, podvádět a mydlit schody druhým mravní normou.

Vše, co dnes nás tak strašlivě rozčiluje, jsme v té době považovali za normální chování. Chovat se jednoduše jako slušný a mravný člověk chtělo velkou odvahu. Vyvolávalo to posměch, pohrdání, dokonce i zášť, a to nejen ze strany úřadů. Slušný člověk, a slušnost vůbec, nežádoucím způsobem vyčnívali, a byli proto po zásluze trestáni.

Každá křivda, každá nespravedlnost, každý projev korupce mohly být vnímány jako něco dočasného, co pomine, jakmile se změní poměry. Poměry se nakonec změnily. Staví se před nás jako jediné schopné nám zajistit žádoucí spravedlnost. Slušnost a poctivost jsou údajně normou.

A tu náhle jsme konfrontováni se stejnými nespravedlnostmi, opět se prosazují ti, kteří se umějí zařídit bez ohledu na sdílená pravidla. Můžeme sice nahlas kverulovat, můžeme vyrazit do ulic s transparenty, můžeme se utěšovat, že jim u voleb ukážeme. To je ale také všechno, co můžeme. Vše nakonec dopadne jako obyčejně.

Už chápete, proč již před devadesáti lety demokraticky smýšlející Gilbert Keith Chesterton do týdeníku Přítomnost napsal, že si komunismus můžeme zaopatřit i bez komunistů? 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.