Udivuje mě totiž, že jsou to zvláště lidé, kteří tu dobu husákovskou zažili a jimž ukradla pořádný kus života, co nyní dávají najevo své pohoršení, ačkoli by takovým jevům měli být ze všech nás zde nejvíce přivyklí. Vždyť si vlastně svojí životní zkušeností protiřečí. Copak už tehdy netvrdili, že čurat proti větru se nevyplácí?

Namítnete, že ti, kteří si nespravedlností zažili vrchovatý kopec, budou právě těmi nejvíce přecitlivělými. Jenže na to já zas namítnu, proč jsou přecitlivělými dnes, a proč naopak nebyli tak přecitlivělými před pětadvaceti a více lety?

Když u nás po roce 1989, řečeno slovy klasika, vypukla svoboda, ujišťovali jsme se navzájem, že nyní máme jedinečnou příležitost nastolit poměry, které jako jediné zásadně nabízejí spravedlivá, protože rovnoprávná řešení, které jako jediné stavějí všechny lidi, ať jsou odkudkoli, ať vládnou tučným kontem, anebo jim vítr profukuje prázdnou kapsou, na stejnou roveň, se stejnými právy.

Přijali jsme maximu, že si jsme sice rovni v možnostech, protože ale nejsme stejní, stejně talentovaní a uzpůsobení pro to či ono, nemůžeme očekávat, že budeme mít stejně.