Základní příčinou opakovaných neúspěchů Nečasovy vlády v úsilí zvládnout míru zadluženosti veřejných financí je podle odborářů její ideologická slepota. Neumožňuje jí pochopit a rozumně uchopit klíčové ekonomické děje a souvislosti mezi nimi. Mantrou Nečasovy vlády je liberální fikce o nezbytnosti podporovat bohaté. S růstem jejich bohatství má růst bohatství společnosti jako celku. Jsou to právě oni, bohatí, kdo jsou tahouny ekonomiky. Této fikci odpovídá i vládní daňová politika. Potlačuje význam přímých daní a zvyšuje důraz na daně nepřímé. Na daň z přidané hodnoty a na daň spotřební.

Tahouny růstu národního bohatství jsou opravdu podnikatelé. Nejen tím, že roste jejich osobní jmění či jmění jimi vlastněných firem, zejména tím, že dynamika jejich podnikání má výrazný vliv na růst počtu pracovních příležitostí. Tato teze ale platila v době, kdy v české ekonomice klíčovou roli hrála tak zvaná ekonomika reálná, tedy ekonomika vytvářející nové hodnoty. To však není příběh dnešního dne.

Stačí se jen podívat na žebříček nejbohatších Čechů, aby i povrchnímu pozorovateli bylo jasné, že ta největší bohatství u nás nevznikají vytvářením nových hodnot, ale přerozdělováním hodnot již vytvořených, zpravidla cestou spekulace či přiživováním se na veřejných zakázkách. V „top ten“ nejbohatších Čechů nenajdete majitele průmyslového podniku, za to však celou plejádu finančních či realitních makléřů.