Nejvíce mě zaujal poslanec Stanislav Polčák. Ve sněmovně hájí barvy stejné strany jako Vlasta Parkanová. Doslova jsem se po jeho vystoupení zastyděl, když jsem si přiznal nespravedlivé hanebnosti, které jsem si dosud o poslancích a jejich postavení ve společnosti myslel. Netušil jsem – a za to budiž dík panu Polčákovi – že jsou takovými chudáky.

Vždyť už sama žádost policie o poslancovo vydání ho natolik dehonestuje, že končí nejen jako politická osoba, ale snad i jako lidská bytost. Stín, který žádostí policie na poslankyni či poslance takto vrhne, už nikdy nezmizí, i kdyby se sebevíc pokoušeli se očistit. Očistění, jak mě pan poslanec poučil, v tom lepším případě lze najít nanejvýš na šesté straně novin. Tedy někde mezi radami pro zahrádkáře a počasím.

Napadlo mě jisté řešení: umožnit sněmovně, aby sama mohla rozhodnout v jakém rozsahu a v jaké podobě budou média o jejím jednání a o jednotlivých poslancích informovat. V případě neposlušného listu by měla mít možnost list zastavit. A obecné policii zakázat, aby strkala nos do parlamentního dění. A protože jsem pro právní stát, navrhuji zřídit zvláštní parlamentní komisi, složenou z členů sněmovny, která případné poslanecké přestupky s potřebnou mírou diskrétnosti ke spokojenosti všech ve sněmovně vyřeší.

Rušivý element v této souvislosti představoval poslanec Huml. Pokusil se Polčákovu myšlenkovou konstrukci rozbít, poukazuje na svůj vlastní případ. Dovolil si dokonce tvrdit, že jeho osobně nepoškodila policie požadavkem na jeho vydání, bývalo by ho nepoškodilo, kdyby býval byl vydán, ale skutečnost, že ho sněmovna nevydala. Co ale čekat od poslance, který si ve své době vysloužil sedět v oslovské lavici spolu s Kristinou Kočí!?