Oba údové pak ve vzácně vzájemné shodě radnici sdělily, nebude-li radnice činit vůbec nic, dopustí se trestného činu.

Údové české policie mi silně připomněly jistého moudrého rabína. Rozvaděným sousedům, ač každý zastával naprosto protikladné stanovisko, dával za pravdu oběma. Když tento zdánlivý nesmysl zaslechla jeho žena, rozzlobeně se na něho obořila, jak to, že může oběma dávat za pravdu, dal za pravdu i jí. Rabínovu moudrost nalézám právě v tom, že dal všem třem za pravdu. Ač se jejich pravdy tak rázně rozcházely, byly přesto součástí jedné velké pravdy boží. Není nám sice dáno ji poznat v úplnosti, zná ji jen bůh. Pro nás zůstane vždy zahalena tajemstvím. Z jejího úhlu pohledu přesto každá naše pravda, i kdyby sebevíc popírala pravdu sousední, stává se přesto pravdou. 

Nerad bych ale zde budil dojem, že podobně jako onen rabín oplývá moudrostí i česká policie. Obávám se, že nejde o vyjádření zbožštělé moudrosti, jíž by měli být obdarováni policejní úředníci, jak se snad i domnívají, usuzujíce se na to, že se tak odehrálo úradkem míst vyšších až transcendentních, a oni se stali výlučnými držiteli boží pravdy, ale že jde jednoduše o pouhé pokračování staré dobré vodičkovské tradice, již náš hrdinný sapér proslavil, když Švejkovi, potkav ho Királihyidě, vyprávěl, jak on a jeho přátelé z kumpanie uplatňují princip národnostního soužití opírající se o zásadu, že každý Maďar může za to, že je Maďar, a popsal mu pak střetnutí, během něhož zvolal onu památně neohroženou a hrdinskou větu: „Vinnej, nevinnej, per ho po řadě!“