"Nesprávné je, že se politik v zájmu státu nemusí a nemá ohlížet na mravní předpisy. Věc se má ve skutečnosti tak, že člověk který např. lže a podvádí v životě politickém, lže a podvádí také v životě soukromém a naopak, jen člověk slušný bude slušným vždy a ve všem...Bez všeobecného uznání mravních základů státu a politiky nelze spravovat žádný stát, žádnou organizaci společenskou; neudrží se žádný stát, jenž porušuje všelidské základy mravnosti. Stát a zákon čerpají svou autoritu z všeobecného uznání mravních zásad a ze všeobecného souhlasu občanů v hlavních názorech na život a na svět. Opakuju a zdůrazňuju: demokracie není pouze státní a administrační forma, nýbrž názor na život a na svět" (T.G. Masaryk)

A to je v kostce podle mého soudu stále i náš současný problém. První republika jistě nebyla pro mnoho lidi žádnou procházkou růžovou zahradou, ale byla tu idea směřování k ideálu demokratické společnosti založené na mravních základech. Komunistický stát byl v řadě ohledů nemravný, a proto se neudžel, jen se držel až příliš dlouho. A jak je na tom naše milovaná republika dnes? Co dobrého jsme si dali a převzali do jejich základů?

Nevšiml jsem si, že by mezi lidmi měl stát vůbec nějakou autoritu, natož že by bylo vidět, že, čerpá svou autoritu vůbec z nějakých zásad, natož z všeobecně uznaných mravních zásad. O všeobecném souhlasu občanů v hlavních názorech na život a na svět rovněž nemůže být řeč (nebo jen nejsou taknějak vidět ani slyšet?). Jaké jsou vlastně ty hlavní názory na život a na svět nás občanů, na kterých bychom se mohli nějak shodnout a souhlasit s nimi? A co to vlastně je ten všeobecný souhlas občanů, kdy ten okamžik nastává, když má nastat? Série otázek pokračuje: proč nechodíme k volbám?, proč nejsou politické strany schopny přitáhnout zájem občanů a dát tak legitimitu demokraticky zvoleným sborům, kde zástupci mají vládnout jejich jménem? Je to proto, že nás již nadobro a jednou provždy přesvědčily, že nejednají společně pro dobro všech, ale jednají v zájmu stranických sekretariátů a různých zájmových skupin? Nebo je to proto, že jsme to sami definitivně vzdali s odkazem na to, že si stejně vždycky budou dělat co si usmyslí (což budou, když to tak necháme) nebo že jakékoliv sdílené hodnoty jsou jen iluze nebo se již zhroutily?

Nakonec může být i tak, že demokraté sami demokratickému ideálu ani tak docela nevěří. Nebo stále ještě věříme a máme naději? Jenže vedle víry a naděje musí být také skutek. Dá se říct, že bychom každý jeden z nás ve prospěch jak každého tak všech, nás i budoucích, lidí i přírody, třeba i jen drobnými skutky uváděly ve svém okolí demokracii v život?

Následuje krátký rozhovor s panem presidentem T. G. Masarykem. Text je literárním útvarem, a nelze jej brát doslovně.

Pane presidente, dnes to vypadá tak, že strany lidem nejsou schopny, neumějí či nechtějí srozumitelně říct, co to je to ono spravedlivé a mravné, co nás všechny spojuje a vede k životu v lepším světě. Jak nahlížíte na roli stranictví?

Nejsem člověk stranový. Ne že bych neuznával potřeby stran; ale bažil jsem stále po reformě stran již existujících (H139)…Politické stranictví je přirozené; ale má své dobré i špatné, jako všecko lidské. Všeho se dá zneužít; záleží na tom, jsou-li lidé slušní a vzdělaní. Já pro svou osobu i zde věřím víc v lidi než instituce, tj. ve strany. Jistě, je to zajímavý problém, proč u nás vzniklo stran tolik (H140)…