Je to vůbec pozoruhodná věc, jakou mimořádnou duchovní sílu v sobě lidé této země uchovávají. Začněme historií od příchodu našich předků na toto místo do vzniku prvních státních útvarů na našem území a přijetí křesťanství. Je to historie, o které toho mnoho či téměř nic nevíme, a není to náhoda. Tato slovanská hmotná a nehmotná kultura musela být zničena a z historie vymazána, aby nepřekážela vůli k moci a ovládnutí společnosti prostřednictvím implementace římského křesťanství do nové státní ideologie. Zbavit lidi své vlastní historie a kultury, aby nevěděli, kým jsou, kde leží jejich kořeny a z čeho vyvěrá jejich vnitřní síla, je riskantní podnik, který se nemusí vždy zcela podařit a může se míjet účinkem. Sice málo pravděpodobné, zejména když je to prováděno s patřičným „křesťanským“, fanatismem, ale pokud, jako v našem případě, nastalo z níže uvedeného důvodu to málo pravděpodobné, a je přitom v sázce vše, znamená to pro hazardního hráče katastrofu.

Co se týče důvodu zmíněné „katastrofy“, tak ve zdejších končinách přežít nikdy nebylo moc jednoduché. Máme poměrně mírnou povahu, když po předcích náš arzenál obsahuje spíše „zbraně duchovní“. Nejsme tak těmi, kdo se chtějí s někým za každou cenu rvát, dáváme přednost si žít v klidu vlastním životem. Toho přirozeně chtějí jinak-vychovaní zneužít, a že se jich k nám chtělo nakvartýrovat, a co se přes nás všechno přelilo, až hanba povědět. Proto je opatrnost a nedůvěřivost ke samozvaným autoritám jedním z naších základních povahových rysů. Je současně naší obdivu-hodnou ctností, že nikoho nezneužíváme, nesnažíme se žít na úkor jiného lidu, nezačínáme války, příčí se nám násilí a bezduchá hrubá síla, milujeme a uctíváme mír a pevně věříme, že bez něj a bezpečí nelze pokročit na vyšší úroveň našeho lidství a žít smysluplný lidský život. To vše není jen nějakou výsadní zásluhou židovsko-křesťanské kultury či poučení z krvavého bratrovražedného boje o víru, ale starodávná a hluboce zakořeněná universální mravnost, ctnost vyvěrající z odvěkého niterného přesvědčení obyvatel zdejších luhů a hájů.

Snad i proto o nadšení národa pro (prvotní) ideál křesťanství, lze mluvit až v okamžiku, kdy se „pokřesťanštěné“ nejširší vrstvy obyvatel ze zdroje svého vlastního talentu dozvěděly pravdu o jeho skutečném obsahu a neshledaly na něm nějaký hlubší konflikt s moudrostí svých předků ani žádnou zásadní vadu. Nepřekonatelným se však ukázal konflikt mezi vzteklou mocí spojenou s účelovou ortodoxní dogmatickou vírou na straně jedné, a vědomým úsilím národa o reformu mravnosti podle prvotního ideálu a z něj vyvěrající víry na straně druhé. Místo přibití na kříž tentokrát zaplála „křesťany“ tolik oblíbená hranice. Mocní a „univerzální křesťanská“ církev s patentem na nesprávný výklad Ježíšova náboženství lásky se bez zaváhání rozhodli, že pobouřený národ, sjednocený v nepohodlné pravdě, bude násilím vymazán ze zemského povrchu, pokud se nepodvolí. Byla to právě ta sebezáchovná obezřetnost, určitá nedůvěřivost a odpor k manipulaci, které sehrály zásadní roli v tom, že lidem již nemohl nikdo nic namluvit. Když se věci daly do pohybu, pak již nebylo síly, která by s národem pohnula. Lidé také měli čerstvé zkušenosti s trpkými plody a dědictvím po brutálním a nesnášenlivém fanatickém císaři svaté římské říše národa německého, který by pro slávu a moc své římské církve udělal cokoliv, včetně vyhlazování celých vesnic českých „heretiků“, zatímco, kdyby to šlo, tak by ve své okázalé karlštejnské kapli v návalech abstraktní lásky jistě klidně snědl svému pánubohu i jeho nožičky. Národ pochopil, že jinou volbu nemá a že v sázce je úplně všechno: buď život v pravdě, v souladu se svědomím a spasení duše, nebo život ve lži a věčné zatracení. Pokud nás proto chcete vyvraždit, nepůjdeme jako ovce na porážku. Být přinucen jednat proti vlastnímu svědomí je horší než válka.

Česká otázka se tak stala otázkou evropskou, přesto i proto, že doma nekorunovaný panovník a mocný evropský politik měl především své evropské zájmy a o situaci v Čechách nebyl dostatečně, protože jednostranně, informován. I když měl v zásadě k dispozici neomezené zdroje obrovské evropské říše, pokořit malý národ za použití násilí se nepodařilo. V tom se mýlil, ačkoliv byl po otci nadán stejně mimořádnými politickými schopnostmi. Stejně tak se arogantní říšský panovník mýlil v tom, že upálení zas nějakého reformátora poměrů římsko-katolické církve je okrajovou záležitostí, která bez problémů projde.

Česká otázka je ale především otázkou světovou. To krásně ilustrují následující slova M. K. Gándího: „Kdybych mohl místo brutální síly prosadit používání síly duše, což není nic jiného než síla lásky, vím, že bych Vám mohl nabídnout Indii, která by se mohla postavit celému světu, aby zabránila nejhoršímu. Sám se musím neustále ukázňovat, abych svým životem reprezentoval tento věčný zákon utrpení a předkládal je k přijetí těm, kteří chtějí. Ať budu činit cokoliv, mou motivací vždy bude poukazovat na jedinečnou převahu tohoto zákona.“ (Mahátma Gandhí: Můj život aneb O mých experimentech s Pravdou). Jako by jeho ústy znovu po půl tisíciletí a na jiném místě promluvil svědek zrození českého národa Petr Chelčický. Postavit se silou bratrské lásky celému světu, aby se zabránilo nejhoršímu, to byl Chelčického program. Petr ho proti brutální síle neuměl a nemohl prosadit, neboť věci se daly do pohybu a zašly příliš daleko. Kdyby byla jiná doba a rozložení sil, kdyby to okolnosti umožnily nebo bychom byli velký národ, který nejde před očima světové veřejnosti tak snadno zdecimovat a vyhladit, naše počínání by mohlo být a jistě by i bylo jiné – více v souladu s naším starobylým přesvědčením, v souladu s naší o něco méně starobylou vírou podle slov a skutků Ježíše Krista, a v dnešní době v souladu s naší posvětštěnou vírou stejného obsahu, tedy vírou v to, že lze vyrůst na vyšší úroveň lidství do světa bez mravního (a tedy i hmotného) útlaku, do světa dobré vůle, mírového soužití a vzájemně prospěšné spolupráce, úcty k životu a ochrany podmínek nutných pro jeho zachování na Zemi. Proto je otázka českého národa, malého národa na exponovaném místě, otázkou celého lidstva a univerzálním mravním imperativem.