Dne 13. července 2012 uplynuly dva roky od jmenování vlády a je čas na bilanci její práce. Vláda se snažila nám novinářům tuto práci usnadnit tím, že vydala publikaci o tom, co za ty dva roky prosadila. Jednotlivé resorty v této publikaci stručnou formou představují své hlavní prosazené kroky a úspory v personální oblasti. Slibuji, že se k jednotlivým kapitolám vrátím, až celou publikaci pročtu. Zatím reaguji bezprostředně na první dva odstavce úvodního slova pana premiéra. V prvním z nich si pan premiér pochvaluje: "K dnešnímu dni prošlo minimálně 3. čtením v Poslanecké sněmovně nebo bylo splněno nelegislativně více než 60 procent bodů z Programového prohlášení vlády. Celkem 166 vládních návrhů do této doby prošlo parlamentním legislativním procesem a bylo publikováno ve Sbírce zákonů (nebo budou v nejbližší době publikovány). Žádný vládní návrh zákona nebyl v Poslanecké sněmovně zamítnut nebo vrácen k dopracování." Nechtěla bych být jedovatá, ale se 118hlasovou převahou to přece nebylo jinak možné. Naopak jsme očekávali, že vše, co chtěla vláda pozměnit a naplnit, si dá okamžitě odsouhlasit, a pak bude podle přijatých zákonů pracovat a jen je případně mírně novelizovat. Vždyť tak ohromnou šanci neměla po listopadu 1989 žádná koaliční vláda. A především nikoho nenapadlo, že se hned v první polovině vládnutí o tuto neuvěřitelnou báječnou převahu dobrovolně připraví kvůli malicherným sporům.
Ale pojďme k druhému odstavci: Pro vládu je podle pana premiéra klíčové snižování tempa zadlužování veřejných rozpočtů tak, abychom v příštím roce dosáhli deficitu pod 3 procenta HDP: "Naším hlavním záměrem je každoroční postupné snižování schodků veřejných rozpočtů, a to i přes komplikovanou ekonomickou situaci v Evropě. Rozpočtová odpovědnost je dnes nutností, kterou se musejí řídit všechny státy, ať už v nich vládnou jakékoli vlády. Na každý odklon od tohoto kurzu by negativně reagovaly zahraniční finanční trhy i mezinárodní instituce, což by mohlo v krátké budoucnosti přinést mnohem větší ekonomické problémy. Proto jsou nutné reformy, proto jsou nezbytné úspory, i když se často nejedná o populární kroky. Podíl úspor na snižování schodků veřejných rozpočtů přitom dosahuje dvou třetin proti třetinovému podílu na straně příjmů. Stát šetří v první řadě u sebe. Objem mezd ve státní správě klesl o 10 procent a výdaje jednotlivých ministerstev klesnou podle výhledu do roku 2014 až o více než 50 procent. Složenou daňovou kvótu přitom nechceme zvyšovat a hodláme ji udržet kolem 34,5 procenta."
Chápu, že po nehorázném zadlužování státu od převzetí vlády pravdoláskou po "Sarajevském atentátu", pak socialisty, pak Bursíky s Topolánky a posléze snad nejrozhazovatelnější vlády pana Fischera musí pan premiér snižovat alespoň trochu státní dluh, který činil při jeho nástupu 1 344, 1 mld Kč. (Na konci článku je uvedeno, jak rychle rostl státní dluh a jak k němu přispěl ten který premiér.) Dostat stát do bankrotu je pro obyvatele opravdu hrozná věc. Je také správné, že se vláda snaží přestat rozhazovat u sebe, tedy u svých ministerstev, kde se žilo nad poměry a jejichž počty úředníků stále narůstaly. Ale nemusí být člověk ani ekonomem, aby se při potřebě splatit velký dluh nezamýšlel nad tím, jak vydělat na jeho splácení peníze. Pouhé šetření ho nemůže snížit, v nejlepším případě ho nezvýší, ale každému hospodáři je jasné, že se musí zamyslet nad tím, které odvětví jeho podniku je neproduktivní, to razantně omezit, ne-li zrušit, a které naopak musí rozvíjet, aby vydělalo na splátky dluhu. Jen samotné šetření bohatství nepřinese. A nejde rozhodně šetřit paušálně na všech rezortech stejně. I zemědělci se každoročně zamyslí nad tím, co mají pěstovat další rok a nesnižují kvůli špatnému odbytu té které plodiny všechny plodiny ostatní.
Aby se dostaly peníze do rozpočtu, je především nutné rozjet ekonomiku státu, tedy vybudovat takové legislativní podmínky pro podnikatele, aby mohli rozjet naplno výrobu, nabírat občany do práce a prodejem svých výrobků přinášet peníze z daní do rozpočtu. A každý podnikatel k tomuto potřebuje vymahatelnost práva, bezpečnost, odbyt svých produktů a samozřejmě co nejnižší daně. Tedy dobrého ministra spravedlnosti, vnitra, průmyslu a obchodu a především financí. A ne nadarmo za tuto myšlenku obdržel Nobelovu cenu. Pan Kalousek ale chce prosadit navzdory obecně platným ekonomickým poučkám přesný opak. Je vidět, že dokud se nestane ministrem financí skutečně schopný ekonom, jako byl například na Slovensku Ivan Mikloš, tedy např. Miroslav Ševčík, Pavel Kohout, Petr Mach či podobný liberální ekonom, pak se naše země z dluhové pasti nevymotá. A pokud se nestane zázrak, občané se neprobudí k rozhodnému činu a nesmetou současné ekonomické kandrdasy do Vltavy, tak se našim "ekonomickým expertům", v čele s "nejlepším ministrem financí EU" Miroslavem Kalouskem, podaří už brzy nejen dohnat, ale i předehnat Řecko navzdory tomu, že ještě nemáme euro a že budeme šetřit jako mourovatí, až se všichni ocitneme na podpoře státu, tedy životním minimu, které ovšem nebude stát mít z čeho platit.
Jak rychle a za jakých premiérů rostl státní dluh
Zadlužování naší země začalo nástupem guvernéra Tošovského po Sarajevském atentátu v roce 1996. Tošovský spolu se spolutvůrcem Sarajevského atentátu, ministrem financí Ivanem Pilipem, navýšil dluh převzatý po komunistech v důsledku jím vyvolané měnové krize o 39,5 mld. Kč. Sarajevský atentát pravdoláskovců tedy ožebračil naši zemi, která se začínala pomalu vzpamatovávat z panování komunistů, o cca 40 mld.Kč. Vláda ODS v čele s Václavem Klausem (1993-1996) převzala v roce 1992 po komunistech nedobytné pohledávky ve výši 158,8 Kč, snižovala ho o několik miliard ročně a v roce 1996 po násilném ukončení tzv. Sarajevským atentátem předala panu Tošovskému tento převzatý dluh snížený o 3,6 mld. Kč. Socialista Miloš Zeman (1998-2002) přebral po Tošovském zemi zadluženou 155, 2 + 39,5 = 194,7 mld. Kč a na první pohled právem vykřikoval cosi o spálené zemi. Jen pokrytecky nedodal, kým spálenou. Chytře a podpásově nedodal, že za tento dluh mohou komunisté a pravdoláskovci a že k nárůstu zadlužení nedošlo v důsledku činnosti jediné pravicové vlády po listopadovém převratu. Proti tomu, jak zadlužení země rozjeli jeho socialisté, bylo ale i počínání pana guvernéra Tošovského stejně úsměvné. Jejich keynesiánský ekonomický model použitelný pouze pro doby obřích krizí, přinesl první opravdu vážné soustavné zadlužování naší země. Za 4 roky panování Miloše Zemana a ministrů financí Ivo Svobody, Pavla Mertlíka a Jiřího Rusnoka vrostl dluh o 201,2 miliard Kč. Vladimír Špidla (2002-2004) přebral tedy stát již s 395.9 miliardami korun dluhu a za spolupráce ministra financí Sobotky ho zvýšil během 2 let o 197 miliard Kč na 592,9 miliard. A to v době hospodářské prosperity! Pan Sobotka pod vládou Stanislava Grosse (2004-2005) pokračoval vesele v zadlužování dál, během roku navýšili tito dva "JUDři" zadlužení o 100,7 miliard a za další rok pod vedením Jiřího Paroubka ho právník Sobotka navýšil o dalších 111,3 miliard Kč. tedy ročně v průměru o 76,27 mld. Kč. Přičemž za čtyřletého panování halasného kritika Sobotky narostl dluh o 409,0 mld.Kč, neboli ročně průměrně narůstal o 102,25 mld. Kč.
Mirek Topolánek (2006-2009) převzal od pana Sobotky a jeho socialistů v roce 2006 již opravdu spálenou zemi zadluženou 892,3 miliardami. Místo toho, aby se ale pokusil smrtonosný růst dluhu zarazit, pokračoval spolu s Miroslavem Kalouskem a pod taktovkou Bursíkových Zelených nadále vesele v rozhazování státních peněz. Během pouhých tří let narostl dluh o 375,9 miliard Kč. Ročně tedy narůstal pod taktovkou nejlepšího ministra financí EU Kalouska dluh v průměru o 112,8 mld. Kč. Tedy ještě rychleji než za socialistických vlád. Jak to pak musí vypadat v samotné EU, kde takový pan Kalousek platí za hvězdu, raději pomlčme. Vláda Jana Fischera převzala zemi již s obřím dluhem 1 178,2 mld. Chovala se ještě rozmařileji. Vlastně nejnehospodárněji ze všech vlád a za pouhý rok vyprodukovala nejvyšší přírůstek dluhu 165,9 miliard Kč. Petr Nečas v důsledku toho přebral zemi s dluhem 1 344,1 mld.Kč. Podrobně je vše popsáno v článku: Od Sarajevského atentátu roste v průměru státní dluh 86,9 mld. Kč ročně.
V říjnu 2011 byl sice nárůst proti předchozí vládě „pouhých“ 113 miliard Kč, ale co naplat, pan Kalousek se svých více než 110 miliard ročního přírůstku stále drží. Není se čemu divit. Místo toho, aby již konečně zavedl skutečnou rovnou daň a oživil tak zájem cizích podnikatelů a investorů o nás, tak se jen zajímá o to, jak naopak daně zvýšit a to nejen podnikatelům, ale dokonce i obyčejným nemajetným občanům. Dokonce měl tu drzost snížit životní úroveň těm nejchudším a nejpotřebnějším - invalidům a důchodcům. Přitom každý rozumný ekonom ví, že
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Fragmenty.cz
