Ivana Haslingerová: Masový tajtrdlík třetocestník Kraus vs. Klaus, strůjce kapitalismu u nás

Po jeho přehrání se mi vybavilo, co udělal pro náš národ Václav Klaus a co Jan Kraus, který si dovolí ho tak neurvale a hrubě napadat. Od dob televizní stávky, kdy se předváděl neskutečně tajtrdlikovsky se na něj nedívám, ale nenapadlo mne, že může vůbec ve veřejnoprávní televizi takto vystupovat. Ale je pravda, že jeho vystupování bylo tehdy neskutečně hrubé, a proto by mne nemělo překvapit jeho výše uvedené hrubé a přímo sprosté vystoupení. Kdyby dal amnestii jeho oblíbenec Václav Havel, pak by tu amnestii dal podle něj určitě útlocitný člověk hodný obdivu, když totéž udělá Satanáš Klaus, je to zvěrstvo.

Urážek tajtrdlíků na štěstí si historie při hodnocení státníků nevšímá. Věřím proto, že historie profesora Klause nejen v roli prezidenta, předsedy parlamentu, ale především jako ministra finací ocení na výbornou, zatímco na nějakého tajtrdlíka si již za pár let nikdo nevzpomene. Díky Klausově ekonomické reformě byla totiž u nás 1.1. 1991 provedena transformace z komunistické direktivní ekonomiky na ekonomiku volného trhu, neboli zavedením liberalizace cen byl u nás nastolen kapitalismus. A tím se Václav Klaus zapsal nesmazatelně do historie naší republiky navzdory odporu a pomluvám přívrženců tzv. třetích cest ke komunismu s lidskou tváří v čele s Václavem Havlem. Mnozí z nás si možná v té vzrušené době plné novinek a nejrůznějších změn ani neuvědomili, že liberalizace cen, ke které pod jeho velením tehdy došlo, byla nejriskantnějším bodem celého polistopadového vývoje, neboť v případě jejího neúspěchu se nastartovaný proces nástupu kapitalismu mohl zvrátit. A mnozí si to, jak vidno, neuvědomují bohužel dosud. V takovém případě by nemohly totiž být provedeny následné kroky, které dnes všichni, zejména mladá generace, považujeme za samozřejmé – liberalizace zahraničního obchodu, privatizace, prodej podniků do zahraničních rukou a další, které byly nutné k přechodu od komunismu ke kapitalismu.

I sám strůjce cenové liberalizace Václav Klaus přiznal, že si tohoto rizika byl dobře vědom: "V žádné jiné chvíli nebyl důvod, abych z ekonomického hlediska nespal a čekal, co se stane zítřejší den"

Dnes se toto jeho napětí může zdát, zejména mladé generaci, nepochopitelné, ale nesmíme zapomínat na historický kontext, ve kterém vše probíhalo. Do roku 1990 se slovo"kapitalismus" stále nemohlo oficiálně vyslovovat. To, že je začátkem roku 1990 vyslovil jako první v televizním projevu Václav Klaus, bylo od něj velice troufalé, neboť to vzbudilo nesmírnou nevoli u zastánců tzv. "třetích cest", které nás měly dovést nikoliv ke kapitalismu, ale ke komunismu s lidskou tváří. Klaus na štěstí pro náš národ toto slovo vyslovil, protože nikdy nepřevzal falešné klišé hlásané těmito tehdejšími rádoby politiky. Klišé, že prý lidé nejsou na systémovou změnu připraveni a že potřebují léta jakéhosi školení, jak se mají v novém systému chovat. Jestli bylo revolucí říci slovo kapitalismus, tak slova "privatizace" a "prodej do zahraničních rukou" byla revolucí mnohonásobnou.

Historie nemůže opomenout, že díky Klausově ekonomické reformě nastalo zhroucení komunismu a obnovení kapitalismu u nás. Že nastala skutečně obrovská a neopakovatelná změna, která se z teoretických úvah a snů promítla do konkrétního života lidí. Byly spuštěny změny, které se dotkly života nás všech tak, že jsme o tom ani nesnili. V tento den nastala skutečná systémová změna v našem systému. Cestou vpřed neboli alternativou komunismu ale nebyl tehdy pro většinu lidí, zejména ne stoupenců prezidenta Havla (dále Havlovci), u nás kapitalismus. Byly hledány a propagovány různé socialisticko-utopické třetí cesty a to ve všech klíčových oblastech našeho společenského života. A tomu zabránil Klaus a to mu nemohou tito protagonisté odpustit.

Havlovci vsázejí na to, že na toto vše se zapomíná a že zejména mladá generace obnovení kapitalismu, liberalizace cen a zahraničního obchodu a zahájení privatizace v naší zemi bere jako samozřejmost. A především vsázejí na to, že se zapomnělo, že Klausova ekonomická reforma se málem díky reformním komunistům šedesátých let v čele se Zemanem, Komárkem, Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem by se nekonala nebýt tehdejšího předsedy federální vlády Mariana Čalfy a ministra obrany komunisty Vacka.

Havlovci obhajovali tehdy tvrdě třetí cestu založenou na odmítání smysluplnosti politických stran, na obhajobě tzv. nepolitické politiky a na apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi, což nebylo nic jiného než odmítání liberální demokracie. Byl to jiný, nový kolektivismus, kterému prezident Klaus říká případně postdemokracie. V ekonomice bylo třetí cestou nikoli úsilí o zásadní změnu dosavadního systému, ale pouze o prohloubení perestrojky. Bylo to navazování na myšlenky šedesátých let o konvergenci systémů. Byla to nevíra v trh a naopak víra v osvícené ekonomické centrum, které bude v čele s velkým vůdcem Václavem Havlem a s populárními manažerskými brožurkami „Jak řídit ekonomiku" nás všechny moudře, bezchybně a osvíceně organizovat. Byla to myšlenka privatizovat pouze malé podniky a větší spíše předávat do rukou zaměstnanců. Byla to obava z výprodeje „rodinného stříbra“ do zahraničí, atd. V zahraniční politice tato třetí cesta chtěla vytvořit z naší země most mezi Východem a Západem, idealizovaný bezchybný svět, který by se zbavil omylů obou těchto systémů. Dokonce požadovali nejen zrušení Varšavské smlouvy, ale i NATO. Jedním slovem koncepce zahraniční politiky Havlovců byla idealistická nikoli reálná. Bylo to vysmívání se pojmu národní zájmy. Proto disidenti v čele s Havlem spolu s reformními komunisty brzdili ekonomické změny vznikající Klausovou ekonomickou reformou zuby nehty.

Výsledek dramatického jednání ve vládě o scénáři Klausovy ekonomické reformy byl proto v roce 1990 doslova o prsa, o pouhé dva hlasy. Rvali se proti ní lidé z OH, lidé z ČSSD a ze slovenského KDH. Překvapivě pozitivní roli v hlasování sehráli ti, do kterých by to nikdo neřekl, komunistický premiér Marián Čalfa a komunistický ministr obrany Vacek. Nebýt jejich zdvižených rukou, žádný scénář ekonomické reformy by se ve vládě neprosadil.

"Marianu Čalfovi patří dík, že jako tehdejší předseda vlády návrhy vždy podržel. Bez jeho zásahů by hodně věcí tehdy nebylo možné uskutečnit. Zdá se to naprosto paradoxní, ale měli bychom to znát," vzpomíná na tuto dobu Václav Klaus.

Opakuji ještě jednou: Ti, kteří nezbytné systémové změny skutečně brzdili a ohrožovali, patřili do jedné ze dvou tehdy nesmírně vlivných skupin. Do skupiny reformních komunistů šedesátých let v čele s Milošem Zemanem, Valtrem Komárkem, Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a dalšími a ke skupině disidentů z kulturní a intelektuální sféry v čele s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Pithartem a dalšími. Tehdejší střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl tedy veden mezi reformátory a bývalými komunistickými strukturami. Nebylo to samozřejmě z lásky k Václavu Klausovi natož pak ke kapitalismu, ale tito lidé tehdy dobře věděli, že prohráli, že komunismus padl nejen u nás, a proto neměli sebemenší politické ambice a tehdejší diskusi vůbec neovlivňovali.

Naopak tzv. reformní a proto z komunistické strany většinou vyškrtnutí či vyloučení komunisté šedesátých let, kteří měli v sedmdesátých a osmdesátých letech velmi různé osudy, chtěli navázat na své dvě desetiletí staré reformní postoje. Disidenti z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem, které většina národa dosud mylně pokládá za protikomunistické bojovníky, chtěli zase vytvořit něco nového, něco nadkomunistického, co by nemělo vady obou v historii známých modelů komunismu a kapitalismu. Ale neměl to být kapitalismus, ale svět měla podle nich řídit skupina vyvolených, do níž by patřili především Václav Havel se svými boys, spolu s Rolling Stones a Dalajlámou. Protože trh se svou neviditelnou rukou se jimi nedal nijak ovlivňovat, považovali ho za nedůstojné a nevznešené „hokynářství“ a ne za úžasný nikdy nepřekonaný mechanismus koordinace lidských aktivit a nepostradatelný předpoklad demokracie. Václav Havel dokoce jako naprostý ekonomický diletant řekl, že "neviditelná ruka trhu páchá různé pěkně viditelné zločiny". Politické strany byly podle nich jen „pro straníky“, tedy pro méně vyspělé a méně tvůrčí jedince.

Pouze malá skupina odborníků kolem Klause se tehdy nebála říci, že cílem reformy je kapitalismus a parlamentní demokracie. Skupina, která dovedla říci, kam chceme jít, naznačit, jak se tam dá dojít a přesvědčit o tom českou veřejnost. V létě 1990 vytvořila vládní "Scénář ekonomické reformy" a na podzim ho prosadila s podporou dvou komunistických hlasů ve Federálním shromáždění. Přesně o tom se vedl tehdy ostrý politický střet. I když se tehdy konalo tisíce nezapomenutelných věcí, ze systémového hlediska právě tyto změny byly rozhodující. Nešlo totiž o žádnou maličkost: "Scénář Klausovy ekonomické reformy" obsahoval pět základních pilířů transformace: likvidaci institucí centrálně řízené ekonomiky a rušení stovek či tisíců příkazů a zákazů, otevření vstupu na trh pro soukromé a zahraniční subjekty, liberalizaci cen, liberalizaci zahraničního obchodu a privatizaci státních podniků. Její tvůrci se přitom dokázali vyhnout vysoké inflaci a postupně vytvářeli tržní infrastrukturu institucí i legislativy. Věděli jsme, že není na co čekat, protože polistopadová euforie nedávala nekonečně dlouhý čas a prostor k nepopulárním a nikoli bezbolestným krokům. Věděli přitom, že ekonomiku a s ní spojené životy miliónů lidí nesmějí ohrozit a destabilizovat, že proto musejí minimalizovat inflaci a s ní vždy spojený chaos. Klíčem k minimalizaci transformačních ztrát či nákladů byla opatrná rozpočtová politika - zejména přebytkový rozpočet na rok 1990 a stejně opatrně koncipovaná měnová politika. To umožnilo vyhnout se rizikům plynoucím z liberalizace cen a zahraničního obchodu a z roztočení cenových a kursových spirál. Vyhnuli se jim, i když zejména při hledání správné míry devalvace koruny v konci prosince 1990 podel slov prof. Klause pár nocí nespali.

Při tom všem museli čelit bouřlivým diskuzím odpůrců liberalizace, kteří namítali, že podniky zneužijí monopolního postavení, které v té době ještě měly, a velmi zdraží tehdy tak četné nedostatkové zboží. Navrhovali proto nejdříve odmonopolizovat podniky a pak teprve liberalizovat ceny. Pouze díky opravdu nezlomnému přersvědčení prof. Klause, že postupná liberalizace cen by znamenala větší rozpočtové schodky a růst úvěrů a že monopoly i nedostatkovost zboží odstraní volný trh, reforma pokračovala. Liberalizace cen byla jejím základním stavebním kamenem, který byl sice spojen s mnoha riziky a doprovázen hlubokými cenovými deformacemi, ale nakonec vše dobře dopadlo. Růst spotřebitelských cen se prakticky okamžitě po skokovém nárůstu stabilizoval.

A to vše vznikalo přitom v době, kdy čelila naše liberalizovaná ekonomika vnějším šokům, neboť se rozpadalo RVHP a NDR a nastal propad vývozu do SSSR a východního Německa. Bylo proto nutné rychle zlepšit přístup na západní trhy. Zatímco Valtr Komárek tvrdil, že konvertibilita koruny nemůže nastat bez kvalitního zboží, které nemáme, Václav Klaus tvrdil, že můžeme v zahraničí uspět i s méně kvalitním zbožím, ale musíme okamžitě mít konvertibilní měnu. Nastolila se konvertibilita koruny a firmy začaly v důsledku toho kupovat zahraniční měnu za jednotný kurz. A od roku 1991 díky tomu všemu převýšil export na západ export do socialistických zemí. Nebylo možné čekat na politické schválení scénáře.

Protože demonopolizace českých firem nešla provést bez privatizace, bylo nutné vystavit velké státní firmy dovozní konkurenci. Teprve potom rychlá privatizace završila restauraci kapitalismu v ČR. Konec roku 1992 znamenal ale i konec federace a tvůrci ekonomické reformy měli na první vlnu kuponové privatizace neboli na to, aby prodali 1491 podniků, pouhých 6,5 měsíců, což byl nepochybně světový rekord v privatizaci. Když si uvědomíme, jak dlouho trval následným vládám prodat například jeden Unipetrol, tak při tomto tempu by ho prodávaly do konce dalšího století. Scénář ekonomické reformy měli k disposici 3.9.1990 a již 26. 2. 1991 byl k disposici zákon o velké privatizaci. Předkolo nastalo 17.2 - 26.4. 1992 a 18.5.-30.6.1992 první kolo kuponové privatizace a vše nakonec zvládli. Pikantní na tom je, že na kuponovou privatizaci použili její aktéři Lerner-Angeho model, který ve třicátých letech navrhli architekti reálného socialismu Abba Lerner a Oscar Ange k podpoře centrálního plánování. Jejich model byl použit na nejagresivnější útok proti socialismu.

Technika a úspěch kuponové privatizace jsou jasným důkazem toho, že žádné jiné řešení, které nabízeli příznivci budování socialismu s lidskou tváří, nebylo možné a že diskuse mezi seriózními ekonomy o tom skončila.

Čalfova vláda, za níž vše probíhalo, musela přitom kromě této obrovské systémové transformace převedení komunistického systému na systém založený na tržním hospodářství a soukromém podnikání od svého vzniku 10.12.1989 řešit mnoho dalších věcí. Bylo nutné například okamžitě vyřešit zásobování ropou a mnoho dalších praktických otázek. Toto vše komplikovaly emancipační tendence Slováků, kteří chtěli trvale rozdělit ekonomickou působnost a federální rozpočet chtěli tvořit z rozpočtů republik. V dubnu 1990 byla provedena změna ústavy v tom smyslu, že byly zrovnoprávněny všechny formy vlastnictví, přičemž stát si ponechal jen přírodní zdroje a možnost vyvlastňování ve veřejném zájmu, ovšem výhradně se soudním přezkumem. Vznikl nový zákon o akciových společnostech, byla zavedena nová důchodová daň a daň z obratu. Zemědělská družstva začala fungovat na principu dobrovolnosti. Ekonomický program musel proto získat ucelenou a konkrétní strategii, aby nevznikl chaos. Musel vzniknout Zákon o malé privatizaci, Živnostenský zákon, Devizový zákon, Zákon o dluhopisech, Zákon o dani z příjmu, Zákon o přepočtu deviz, Zákon o státním rozpočtu, který měl přebytek 5-6 mld (sic!) a Zákon o převodu majetku státu na jiné osoby. Tehdejší místopředseda vlády to nezvládal, bylo nutné ho vyměnit. Díky ekonomickému týmu pracujícímu s buldočí úporností to Klaus za pomoci premiéra Mariana Čalfy nakonec vše realizoval. Z toho je vidět co dělá rozhodnost premiéra ve spolupráci se schopným ministrem financí.

Když si představím, že by před takový úkol byla postavena vláda současná, raději nedomýšlet.

A jak na to vzpomínají tehdejší aktéři?

"Poté, co mne Husák jmenoval ministrem financí, jsem znal na ministerstvu jediného člověka, Ivana Kočárníka. Jel jsem proto za ním a on mi kreslil, jak tam trefit a vysvětlil mi, jak to tam vypadá a já ho jmenoval svým náměstkem. Zámek v Kolodějích, kde probíhalo technické zajištění liberalizace cen, připomínal ultramoderní kosmické středisko v Houstonu a současně historickou tiskárnu Guttenberga. To, že všechny ceny měly být sjednocovány výhradně dohodou mezi kupujícími a prodávajícími, bylo obrovské novum a přitom tam pobíhali lidé s myšlením České plánovací komise. Byla zde ale rozhodující role lidí s liberálním přístupem. Každá nově vzniklá cena byla zaslána do vojenské tiskárny a pak zpět," vzpomíná na tuto dobu Václav Klaus, který se může nyní po úspěchu své reformy panu Krausovi jen vesele smát

"Klaus mne bral sebou na všechna jednání vlády. Ti, kteří nestudovali tržní ekonomiku, na nás pohlíželi jako na lidí, kteří se snad zbláznili. Chtěli jen plánované ceny a o liberálních nic nevěděli. Když Čalfa navrhl 8.11.1990 o této strategii hlasovat, dopadlo to v její neprospěch. Zavládlo hrobové ticho a do toho vybuchl Klaus: "To neplatí, protože ministr obrany nemá co hlasovat o ekonomické reformě, neboť jí nerozumí," nastala vřava a nakonec bylo rozhodnuto, ať opozice předloží reformu svou. Při druhém hlasování bylo zjištěno, že opozice z 85 % opsala Klausův návrh, přičemž zbytek byl nejasný, a nakonec vláda schválila reformu naší. Ještě ale nebylo zdaleka vyhráno, neboť ji musel schválit Parlament a v rozpočtovém výboru byli Zeman s Wagnerem tvrdě proti. Klaus ale namítal, že restriktivní finanční politika je brzdou pro růst cen a nechtěl ustoupit. Zeman se rozčílil a křičel na Klause: "Když my se usneseme na tom, že se budeme koupat v šampaňském, musíte jako ministr financí na to dát peníze!" Klaus na to odsekl: "Dobře, ale berte na vědomí, že řeknu všem médiím, že se Zeman za státní peníze chce koupat v šampaňském!" Nakonec Parlament vše Klausovi schválil a mohli jsme spustit cenovou liberalizaci. Před spuštěním liberalizace jsme se samozřejmě báli snad všichni. Pamatuji se, jak se mne 31.12.1990 v Krkonoších ptal Čalfa: "A co myslíš, dopadne to dobře?" nakonec to dobře dopadlo. Ozývaly se pouze výkřiky některých politiků nesnášejících Klause, které se skutečným problémem nesouvisely. Transformace byla úspěšná jak v návrhu tak v realitě a jen málo věcí bych udělal jinak."