Poté, co v druhé polovině července roku 1968 sovětská média a tisk socialistických zemí oznámily, že státy Varšavské smlouvy v čele se SSSR považují reformy probíhající v Československu za nepřípustné, veřejně vystoupil na obranu svobody naší země. V otevřeném dopise adresovaném redakci rozhlasové stanice BBC, západním deníkům L´Humanité, L´Unitá, Morning Star, tiskovému orgánu sovětské moci, deníku Izvestija, a redakcím Rudého práva, Literárních listů a Práce 22. července 1968 mj. napsal: „…Styděl bych se za svůj národ, kdybych věřil, že opravdu jednomyslně podporuje politiku ÚV KSSS a vlády vůči Československu. Jsem přesvědčen, že tomu tak ve skutečnosti není, že můj dopis není jediný, že se jenom takové dopisy u nás nezveřejňují. Jednomyslnost našich občanů je i v tomto případě fikcí, uměle vytvářenou porušováním té svobody slova, která se uskutečňuje v ČSSR. I kdybych byl s tímto názorem osamocen, nevzdal bych se ho. Protože mi jej napovědělo svědomí…“
Protože zatčení sovětského občana za to, že svobodně projevil svůj názor, by v kontextu politických událostí nepůsobilo dobře a mohlo by vyvolat nežádoucí mezinárodní publicitu, Marčenko byl zatčen za „neplnění nařízení o přihlašovací povinnosti“. Týž den, kdy v brzkých ranních hodinách překročily tanky armád států Varšavské smlouvy naši hranici a na letištích obsazených okupanty začala přistávat sovětská letadla s další vojenskou technikou, odvezli Marčenka z vazební věznice k soudu. Dostal maximální sazbu za trestný čin, ze kterého byl obviněn: rok v pracovní kolonii se zostřeným režimem.
Když přivezli Marčenka do lágru pro těžké zločince a náčelník podle dokumentace zjistil, že Marčenko není z kategorie „standardních vězňů“, sdělil mu, že v jeho případě žádná cesta na svobodu nevede. Dva měsíce před vypršením trestu proti němu bylo zahájeno trestní řízení „za šíření pomluv hanobících sovětské zřízení“. Proces byl zinscenován. „Svědkové“ z řad vězňů odsouzených za těžké zločiny vypovídali proti Marčenkovi za krabičku kuřiva či balíček s jídlem navíc. Tento postup vůči těm, kteří byli vězněni pro své politické postoje, byl častý. Po vynesení rozsudku – dva roky tábora se zostřeným režimem – pochopil Marčenko bezvýchodnost svého postavení. Zachce se jim – pustí ho za dva roky, jestli ne – dají mu znovu stejným způsobem stejný „pomlouvačný paragraf“. Navzdory přesvědčení, že bude těsně před vypršením trestu opět podobným způsobem obviněn, byl Marčenko po dvou letech, v roce 1971, z lágru propuštěn.
V roce 1975 je znovu zatčen a s drobnými přestávkami vyplněnými vyhnanstvím či krátkým pobytem na svobodě se další léta Marčenkova života odehrávají v lágrech pro politické vězně. Roku 1981 je znovu obviněn z protisovětské agitace a propagandy a nastupuje svůj poslední trest. Brutální bití bez příčiny, samovazby, trýznění hladovkářů násilným krmením zůstávají univerzálními způsoby, jak udržet kázeň politických vězňů. A mýlí se ten, kdo si myslí, že se něco změnilo po nástupu Michaila Gorbačova. Vyčerpán bitím a hladovkami Marčenko za nevyjasněných okolností umírá v prosinci 1986 ve vězeňské nemocnici.
Marčenko patřil k malé skupince sovětských občanů, kteří se otevřeně postavili proti okupaci Československa v roce 1968 a strávil za svůj nekompromisní postoj dlouhá léta v gulazích. Jeho odvážné a zároveň beznadějné konání si z naší strany nepochybně zaslouží úctu.
Jde o zkrácenou a upravenou verzi textu, jehož kompletní znění naleznou čtenáři v zářijovém čísle časopisu Kontexty.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
