Poté, co v druhé polovině července roku 1968 sovětská média a tisk socialistických zemí oznámily, že státy Varšavské smlouvy v čele se SSSR považují reformy probíhající v Československu za nepřípustné, veřejně vystoupil na obranu svobody naší země. V otevřeném dopise adresovaném redakci rozhlasové stanice BBC, západním deníkům L´Humanité, L´Unitá, Morning Star, tiskovému orgánu sovětské moci, deníku Izvestija, a redakcím Rudého práva, Literárních listů a Práce 22. července 1968 mj. napsal: „…Styděl bych se za svůj národ, kdybych věřil, že opravdu jednomyslně podporuje politiku ÚV KSSS a vlády vůči Československu. Jsem přesvědčen, že tomu tak ve skutečnosti není, že můj dopis není jediný, že se jenom takové dopisy u nás nezveřejňují. Jednomyslnost našich občanů je i v tomto případě fikcí, uměle vytvářenou porušováním té svobody slova, která se uskutečňuje v ČSSR. I kdybych byl s tímto názorem osamocen, nevzdal bych se ho. Protože mi jej napovědělo svědomí…“

Protože zatčení sovětského občana za to, že svobodně projevil svůj názor, by v kontextu politických událostí nepůsobilo dobře a mohlo by vyvolat nežádoucí mezinárodní publicitu, Marčenko byl zatčen za „neplnění nařízení o přihlašovací povinnosti“. Týž den, kdy v brzkých ranních hodinách překročily tanky armád států Varšavské smlouvy naši hranici a na letištích obsazených okupanty začala přistávat sovětská letadla s další vojenskou technikou, odvezli Marčenka z vazební věznice k soudu. Dostal maximální sazbu za trestný čin, ze kterého byl obviněn: rok v pracovní kolonii se zostřeným režimem.